Změnila nám tedy touha po zisku nadnárodních obchodních řetězců čas dušičkový na halloweenský? Vnutili nám po zmrzlém, únorovém, valentýnském svátku zamilovaných (chudák Mácha se svým májem a pusou pod rozkvetlou třešní, která je bohužel zadarmo) také anglosaský lidový svátek, který se vlastně slaví 31. října, tedy den před křesťanským svátkem Všech svatých? Je nám vlastní, aby se děti oblékaly do strašidelných kostýmů a začaly chodit od domu k domu s pro tento svátek tradičním pořekadlem: Koledu, nebo vám něco provedu… a „koledovaly“ o sladkosti? Prý se takto dokáží lépe připravit na odchod svých blízkých. Ale lze se na odchod blízkých vůbec někdy připravit? Tuto skutečnost lze dle mého názoru maximálně přijmout.
Českou tradicí, kterou mi vštěpovali rodiče, je pietní vzpomínka na zesnulé. Zastavení se v každodenním spěchu a najití si chvíle k myšlenkám o pomíjivosti věcí a důležitosti nezapomínat na to kdo jsme, odkud pocházíme a co reprezentujeme v tom krátkém úseku bytí, které nám příroda přidělila na této planetě.
Žádná sebenápaditější ani sebestrašidelnější maska nebo košík vykoledovaných sladkostí nám tuto tradici vzpomínání na zesnulé nepřiblíží. A už vůbec ne ten pohled na listopadový hřbitov zahalený v podzimních barvách a v tajemném mihotavém světle svíček, zapálených vzpomínajícími. To se nedá koupit ani největšími konzumenty kapitalismu.