děkuji, dámy a pánové, za to, že jste zde vydrželi do těchto pozdních podvečerních hodin.
Já se pokusím být opravdu věcný. Byť to nebývá mým zvykem, vrátím se k základním problémům smlouvy, kterou máme před sebou a toho, proč zde vlastně opravdu dneska jsme. Hodně jsme tady slyšeli o populismu, předvolebních agitacích a podobných záležitostech. Málo jsme se možná věnovali základu. Lituji, že tu není pan ministr Havlíček, protože si myslím, že by tady měl být, je to jeho téma. On toto způsobil, on by tady měl odpovídat. Snad mu má slova někdo přenese, popřípadě se s nimi seznámí.
V prvé řadě si zaslouží odpovědět na otázku, hovořím o memorandu, ve kterém se hovoří o Smlouvě o ochraně investic mezi Austrálií a Českou republikou. Já jsem si tuto smlouvu našel, já jsem si ji přečetl a zjistil jsem, že byla podepsána 29. července 1991 panem Václavem Klausem v Canbeře. V memorandu se píše, že to bylo v roce 1993. Ptám se, o jakou smlouvu se tedy jedná. Je to jiná smlouva, nebo tatáž, ale pouze překlep. Chápal bych, že vstoupila v platnost ratifikace a podobně, ale to by nebylo, že byla podepsána v Canbeře v roce 1993. Ona byla podepsána v roce 1991. Tak se ptám, o čem hovoříme v memorandu vůči této společnosti, která má nějaké vztahy s Austrálií.
Druhá věc, která tady je a která tady zazněla od pana ministra, když to obhajoval, říkal, že významní ústavní právníci se zaručili, má stanoviska, pánové to dokonce řekli do televize. Já jsem v televizi slyšel jiná vyjádření právníků, která říkala, že je to takové, že by do toho nešli.
Dokonce i ministr spravedlnosti tady pustil uzdu fantazii ze svého předešlého působení a hovořil o rizicích, která jsou s tímto spojena. Myslím si, že ta rizika tady opravdu existují, protože, pane nepřítomný ministře Havlíčku, když jste zadával těmto právníkům, popř. jste znal jejich názor, znali ti právníci jak tuto mezinárodní smlouvu mezi Austrálií a Českou republikou, tak třeba zákony týkající se báňské problematiky? Měli možnost porovnat jak to memorandum, tak tu smlouvu, tak ty zákony? Protože si myslím, že v tom je zakopaný jemný pes, a ne vrtěti psem, ale zakopaný pes v těchto smlouvách a z toho jasně dle mého názoru vyplývá, proč tato smlouva, to memorandum vzniklo. A když se na to podíváte a pokusím se vám to v krátkosti objasnit, v čem ten problém vidím.
V prvé řadě zákon o průzkumu hovoří o tom, že licence poskytnutá k průzkumu je nepřenosná. Prostě nejde licenci udělenou společnosti Geomet předat někomu jinému, že by ta společnost se rozhodla: Tak, tady mám podepsanou licenci na průzkum, tak já ji dám vykonat někomu jinému. Nejde. To musí udělat ona. A ona je zodpovědná za výsledky toho průzkumu, která je povinna ty výsledku průzkumu předat státu. Ano, tato společnost má právo, ale "autorské" právo k té své zprávě, kterou předala státu, a pokud tu zprávu někdo dále využije k možnosti požádat o těžbu, o vymezení prostoru atd., tak samozřejmě má nárok na odměnu. Čili není pravdou, že to je, jak jednou dáte svolení s průzkumem, že už to musí dělat tato firma. Není to pravda.
Hodnota toho průzkumu byla vyčíslena panem Špidlou coby ředitelem odboru poradců a poradkyň předsedy vlády v srpnu tohoto roku řádově na jednu miliardu korun. Řádově, upozorňuji, nečerpala si z nějakých přesných údajů. Čili je možno zastavit tu možnost, že společnost, která má práva k průzkumu, bude automaticky pokračovat v těžbě. Není na to ze zákona nárok. Na to chci upozornit, a proto se vrátím, proč je nutné to memorandum a proč v tom memorandu musí být uvedeno, že se řídí tou dohodou mezi Austrálií a Českou republikou. Když se do toho memoranda podíváte pořádně, tak na straně sedm toho memoranda, tedy smlouvy o ochraně investic, která byla podepsána v roce 1991, znovu zdůrazňuji to datum, protože je docela důležité, se hovoří, článek VI, vyvlastnění a znárodnění. V roce 1991 tato dvě slova byla červený hadr. Zcela určitě. A v této smlouvě se velice přesně hovoří, jaké má možnosti stát, když chce vyvlastnit a znárodnit. A jsou velice okleštěna. Ale zákony týkající se dobývání hornin a určování, kdo bude nebo nebude, tady s tímto zase počítají. Tyto zákony hovoří o tom, že není pravdou, že ten, kdo dělá ten průzkum, musí zároveň být ten, kdo bude těžit a že stát určuje. Jinými slovy, stát diskriminuje na volném trhu tyto subjekty, protože říká: Není pravda, že vy musíte potom. Ne, to rozhodne stát. Stát si řekne, jestli chce vůbec těžit, jestli pověří těžbou toho nebo onoho a když to náhodou bude někdo jiný než ten, kdo dělal průzkum, má nárok na sedm let ochrany, ta jeho odvedená práce a může si stanovit za tu práci odměnu. Na tu má nárok. Tady používám tu paralelu autorského zákona. Autoři si chrání svá díla 70 let, průzkum se chrání sedm let. A to je ten problém, proč tato společnost potřebuje toto memorandum. Protože se v něm hovoří a protože je z roku 1991, o tom, že jsou tady jasně stanovené podmínky, za kterých může stát tuto firmu o její pomyslná práva připravit. A připravují si opravdu, dle mého názoru, půdu pro možnou arbitráž na základě této smlouvy. A to je trošku problém, protože když se podíváte, jak ty arbitráže v historii probíhaly, tady ta slova už taky zazněla, tak všichni historii obhajují a já použiji příklad, který tady třeba ještě nezazněl, Diag Human tu byl, ale vzpomeňte na arbitráž s televizí Nova, CET 21, jak jsme byli v televizi přesvědčováni, desítky právníků se vyjádřily, tady jsou jasné důkazy, že já mám pravdu, tehdy v tom byl ještě pan Železný, jak celý národ přesvědčoval, že on má pravdu a státu nic nehrozí. Přesto jsme zaplatili deset miliard. Kde potom byl, aby dokázal, že neměl pravdu. Kde bude pan ministr, až bude Česká republika platit? A ty příklady tady máme. Já si myslím, že ti ústavní právníci nebo ti právníci na mezinárodní smlouvy a dohody a memoranda neporovnávali za prvé tu smlouvu, to by si všimli toho rozdílu, data podepsání té smlouvy v tom memorandu, tak neporovnávali báňské zákony, které jsou tři a které se dotýkají tady této problematiky, a dikce vůči této smlouvě. A pokud někdo, a ta australská společnost na to dle mého názoru opravdu bude hrát, bude využívat ten článek VI o vyvlastnění a znárodnění, kde je jasně napsáno, kdy a za jakých podmínek stát může, tak my nebudeme moci uplatnit tu možnost přidělit těžbu toho lithia někomu jinému než jim, protože řeknou: My si chráníme investici podle toho, k čemu jsme se přihlásili.
Mimo jiné se v tom materiálu hovoří, což je taky zajímavé, ale zase upozorňuji, vznikl v roce 1991, podněcovat investice. Není podporovat, nabízet, podněcovat, jinými slovy, už jenom ten zámysl toho, že se přihlásím, že my chceme těžit, je to podněcování té investice. A na základě toho by si mohli ty náklady chtíti vrátit. A ptám se. Ty náklady, a znovu budu opakovat, jedna miliarda z materiálu pana Špidly coby poradce vlády, ale co když mezi tím tato firma na volných trzích získá prostředky díky tomu podněcování české vlády, podpisem pana ministra a další úvěry a další záležitosti bude mít přislíbené a tyto bude muset hradit. Ne možná budoucí úniky ze zisku lithia, kdo ví, kdy se bude těžit, to všechno je pravdou, a že tady máme sedm let, deset let, že možná, kdo ví, jak to bude. Ale to podněcování tady v tomto, že oni si vezmou úvěry, vezmou si finanční zajištění, bankovní úroky a další a tyto všechny chrání ta dohoda mezi Austrálií a Českou republikou z toho roku 1991, ne 1993, 1991. A to je tady ten problém. A v tom já spatřuji, proč chtěla ta australská společnost podepsat toto memorandum. Nevím, kdo byl iniciátorem toho prvního kroku, kdo ke komu přišel, pojďme to podepsat. Ale já si myslím, že to je ten problém, protože když si vezmete to časování, tak zjistíte, že česká vláda začala vyjadřovat obavy o české lithium. Ministerský předseda hovořil o tom, že lithium je národní surovina, je třeba vymýšlet, hledat cesty a tato firma by mohla o to přijít. Cítila obavu, a tak se tímto zajistila. A proto já spatřuji ten problém tady v této dohodě o ochraně investic, která je stará, neodpovídá moderním smlouvám, které máme uzavřeny, a bohužel diskriminuje stát v této věci. A to bude ten problém, před kterým budeme stát. Nechci apelovat na pana ministra, byť by bylo opravdu zajímavé se k tomu za deset let vrátit a zjistit, kdo měl pravdu v této věci. Ale já si myslím, že momentálně jediné slušné řešení je, prohlásit tu smlouvu za nulitní. Zase, výraz smlouva. Memorandum. Prohlásit to memorandum za nulitní a se vší vážností brát, že můžeme být, můžeme být, v určitém finančním rozsahu potaženi k arbitráži. Hovořím o té jedné miliardě nějak vyčíslené panem Špidlou coby poradcem, možná k tomu přibudou některé další, ale do budoucna si otevřeme ruce ke zpracování toho lithia, můžeme to zadat komukoliv, těžební práva jako stát, dokonce ani dle mého názoru nemusíme čekat těch sedm let, protože my to koupíme, ta licenční práva autorská k tomu průzkumu, který byl proveden společností Geomet.
Tady je prostor a návod, jak by se mělo asi postupovat. Proto podporuji všechny snahy a usnesení, které budou hovořit o tomto. Já si myslím, že není ostudou, když se přizná, ano, podepsali jsme něco, kdy jsme nedohlédli možné důsledky, narazili jsme na významný odpor veřejnosti, nechceme podněcovat něco, tak prostě tím, že je to, a tady to také zaznělo, cár papíru, byť si to nemyslím, tak to prostě s tou společností vyřešíme gentlemansky, dohodneme se a budeme to považovat za nulitní. To by měla být cesta z dnešního dne, z dnešního jednání.
Děkuji vám za pozornost
