Z jednoho narozeného dítěte je možné přežít na úkor státu po dobu 4-5 pět let:
1. rok si užívá mateřskou dovolenou matka. Po roce takové dovolené ji vzniká nárok na pobírání plnohodnotných sociálních dávek (neplést si s hmotnou nouzí v hodnotě 3.400 korun). Rozhodne se pobírat jiné perspektivní dávky na které má po roku mateřství nárok. Z toho důvodu žezlo mateřství předá svému muži.
2. rok je na mateřské dovolené otec, aby mohl po roce takové dovolené mít také nárok na pobírání sociálních dávek v plné palbě, které ovšem nesmí přesáhnout 15 tisíc korun (neplést si ani s životním minimem ve výši 2.200 korun).
3. rok si mateřskou dovolenou opět užívá matka, aby si úžívala výhody této dovolené, zatímco otec si užívá pobírání dávek v plné palbě, která ovšem nesmí přesáhnout 15 tisíc korun. Pokud otec pobírá invalidní důchod, tak ten se do této částky nepočítá a je vyplácen zvlášť.
4. rok zajde na mateřskou dovolenou otec, aby matka mohla vyrazit pro sociální dávky v plné polní a nemusela tak žít z životního minima 2 tisíce korun nebo hmotné nouze přes 3 tisíce korun. Pokud má invalidní důchod třeba i poloviční ve výši 6 tisíc korun, tak se do výše dávek nepočítá.
5. Vypadá to, že hra možná skončila, ale otec má možnost ještě po rodičovské dovolené vyrazit v plné polní pro výživné sociální dávky, které nesmí překročit výši 15 tisíc korun, ale zřejmě ani nebudou nižší než minimální mzda.
Zásadní rozdíl je však i v přístupu úřadů. Člověku, který alespoň 3 roky pracoval mohou úřady poskytnout rodičovskou dovolenou ve výši cca 12 až 15 tisíc korun zhruba na jeden rok. Jenže člověku, který nepracoval vznikne nárok kolem 3 tisíc korun na jeden rok. Existují i spekulace, že některým nepřizpůsobivým se částka počítá z průměrné mzdy. Ale na druhou stranu vezměme v úvahu, že kdyby se jim tahle činnost nevyplatila, tak by tohle zcela určitě nedělali!
Pokud tito lidé zplodí postupně alespoň 4 potomky, tak s touto taktikou mohou přežívat bez problémů dvacet let až do doby než si jejich první potomek pořídí vnoučata. Rodičům je tak třeba kolem čtyřiceti let a prvnímu dítěti kolem dvaceti let. Průměrná doba jedné generace se v průměru počítá na 25 let.
K tomu všemu je zapotřebí si ujasnit, že mnozí (možná i zdraví jedinci) z řad tzv. nepřizpůsobivých mají ještě navíc invalidní důchod. Opravdu jsem se styděl za tento stát, když jsem skončil s vyčerpáním organismu a zvýšenou hladinou CRP v ledvinách v nemocnici, kde mi doktor tvrdil, že jsem zcela zdravý.
Ačkoliv jsem ještě půl roku po propuštění byl zcela mimo provoz, tak bych se zřejmě půlročního neuschopnění ani nedočkal. Ještě jsem si odněkud jako tehdy pracující student vyslechl stupidní poznámku, že to hraju na invalidní důchod. V současnosti jsem docela zdravý, abych se mohl po dokončení vzdělání připravit na řádný pracovní život. A proto se stydím se za tento stát a chování některých lékařů.
Závěrem:
Z tohoto jednoznačně vyplývá, že zákon o příživnictví by se dotkl slušných lidí, kteří sice nepracují, ale také od státu nic nepobírají, zatímco lidem žijící z plození dětí by se zcela vyhnul. Soudruzi by kvůli navrhování takového zákona měli navštívit reálný svět nebo se alespoň zeptat svého stranického experta Opálky na to, zda by jim zjistil, jak vlastně funguje sociální systém.
