Dámy a pánové,
je mi velkou ctí, že vás mohu přivítat zde v Praze. Vítám zde zejména zástupce Mezinárodní organizace práce. Jsem rád, že v publiku vidím zástupce ministerstev, členy a členky diplomatického sboru i zástupce sociálních partnerů.
Děkuji také kolegům z ministerstva zahraničních věcí a také ministerstva práce a sociálních věcí za uspořádání této konference. Myslím si, že diskuse o práci má v dnešní době zásadní význam a je také velmi důležité, že diskutujeme o budoucnosti práce v širokém mezinárodním formátu.
Chci zde říct na úvod několik poznámek z pozice premiéra České republiky, členské země Evropské unie. Před závorku ale vytknu jednu zásadní tezi. Hospodářský vývoj a stabilita naší země byla vždy spojená s vývojem na mezinárodní scéně. Proto chápeme zahraniční politiku a aktivní diplomacii jako důležitý nástroj, jak se podílet na nastavování pravidel, ve kterých společně žijeme. Proto také jednoznačně podporujeme debatu o sociálním rozměru společných politik, ať už na úrovni Evropské unie nebo na úrovni OSN.
Dámy a pánové,
před rokem jsem zde mluvil na jiné významné konferenci s podobným tématem, šlo o konferenci Prague Social Europe. Zmínil jsem ve svém projevu, že považuji za problém narůstající hospodářské a sociální nerovnosti uvnitř Evropské unie. Přiznám se, že jsem v té době zcela nedocenil, jak velkou roli tyto nerovnosti během pár měsíců sehrají. Protože podle mého názoru dnes není pochyb o tom, že právě frustrace z bezvýchodných sociálních nerovností sehrála velkou roli v referendu o Brexitu.
Britské referendum o vystoupení z Evropské unie nebylo jen čistým vnitropolitickým rozhodnutím jednoho členského státu. Pozorně jsem sledoval kampaně obou táborů. Na straně těch, kteří si přáli z Evropy odejít, zaznívala řada témat souvisejících s prací, s nezaměstnaností nebo pracovní migrací. Nepodporoval jsem tuto kampaň. Musel jsem ale uznat, že pojmenovala problémy, které část britské veřejnosti skutečně zažívá. Jsou to problémy, které přišly s rychlým otevřením trhu práce pro zahraniční zaměstnance, s tím, jak se proměňovala struktura ekonomiky pod tíhou globalizace. Řadu lidí nechaly tyto změny bez práce, nebo jim přinesly práci bez důstojného ohodnocení, anebo trvalou pracovní nejistotu. Proto si myslím, že lidé v referendu spíše chtěli dát najevo názor, že je Evropská unie před negativními dopady dostatečně nechrání.
Jak moc oprávněná je taková kritika? Neplatí snad, že Evropská unie jako celek má stále vysokou životní úroveň a slušné sociální zabezpečení?
Podstatou problému podle mého názoru není jen současná životní úroveň, ale to, zda má vzrůstající nebo klesající tendenci. Hospodářská krize z let 2008–9 v Evropské unii zastavila trend konvergence mezi členskými státy. Nejprve obecně zpomalil růst životní úrovně. Pak se sice obnovil, ale od konce této krize již nedochází ke sbližování životní úrovně mezi bohatšími a chudšími státy v rámci Evropské unie. Je naprosto přirozené, že se státy snaží svým občanům zajistit dobrou životní úroveň, dobrou práci i sociální zabezpečení. Ale dnes mají tyto snahy podobu spíše jednostranných návrhů s negativními dopady na jiné země. Po určitou dobu jsme přestali hledat společný klíč, jak zajistit růst a sbližování životní úrovně v Evropě.
Proto jsem patřil mezi zastánce názoru, že po Brexitu si musí zbývajících 27 evropských států vyjasnit další společné směřování. Proto jsem společně s představiteli dalších, zejména středoevropských států, aktivně navrhoval jako jedno z témat právě zajištění hospodářského růstu a prosperity v EU. Jsem rád, že Bratislavský summit v září tohoto roku potvrdil, že máme jako Evropská unie vůli konvergenci řešit. V téhle souvislosti chci jasně říct, že vítám debatu o společném evropském sociálním pilíři a myslím si, že konvergence v Evropské unii je jedno z témat, které by v ní mělo zaznívat. Očekávám, že v březnu při výročí podpisu Římských smluv budeme schopni tuto debatu posunout zase o krok dál.
Samozřejmě tím neřešíme všechny problémy, které dnes v Evropě můžeme vidět. Větší konvergence může omezit ekonomickou migraci v rámci EU, protože vytvoří více lidem podmínky pro důstojný život doma. Není to ale samospásné. U některých států vidíme obrovskou nezaměstnanost mladých lidí. Z toho se postupně stane dlouhodobý strukturální problém celé generace. V jiných zemích zase ta samá mladá generace trpí velkou zadlužeností kvůli úvěrům za školné a za bydlení. To také omezuje její potenciál na trhu práce. Pokud k tomu připočítáme faktor demografického stárnutí, vidíme, že před námi jako Evropou leží opravdu velký společný úkol. Potřebujeme novou perspektivu pro hospodářství a trh práce. Práce v Evropě potřebuje novou budoucnost.
V čem můžeme hledat východisko? Dámy a pánové, především v tom, že evropské veřejnosti nestačí krizové řízení a zpětná eliminace napáchaných škod. Musíme se odhodlat ke kvalitativním krokům dopředu. Jestliže nás ohrožují nerovnosti spojené s globalizací nebo vnitřní nesourodostí EU, musíme proti nim postavit plnohodnotnou alternativu. Ta musí respektovat čtyři svobody, na kterých stojí jednotný volný trh, musí jít cestou modernizace hospodářství směrem k vyšší přidané hodnotě, cestou větší integrace tam, kde k tomu existuje vůle. Asi největší příležitost se nám otevírá v digitalizaci, díky které může růst zejména průmyslová část Evropy.
Je v našem zájmu, aby digitalizace neznamenala úbytek pracovních míst, ale naopak navýšení kvalifikovaných pracovních pozic s důstojným mzdovým ohodnocením. Souhlasím s tím, že je důležité také sledovat, jak digitalizace proměňuje pracovní podmínky. Ne pro každého musí automaticky nové moderní technologie znamenat okamžité benefity. Proto se musíme soustředit na investice do vzdělávání a na spolehlivé sociální zabezpečení.
Evropský model sociálního státu je relativně unikátní. Je to hodnota, která dává lidem jistoty, nebo alespoň nabízí pojištění. Je úzce spojený s naším způsobem života. V řadě ohledů pomáhá zmenšovat nerovnosti. Náš sociální model musí umožňovat skloubení rodiny a práce. Potřebujeme, aby práci našli i lidé s různým typem znevýhodnění, nebo lidé v různě strukturálně vyloučených lokalitách. Nemůžeme udělat kvalitativní skok vpřed a nechat přitom za sebou celé skupiny lidí. Jedním slovem, potřebujeme určitou míru solidarity.
S tím přirozeně souvisí otázka spravedlivého ekonomického přerozdělování. O Evropě a vnitřní konvergenci jsem se už zmínil. Dodal bych k tomu, že považuji za opravdu žádoucí, abychom dokázali konečně posunout dál debatu o daňových rájích a odlivu peněz skrze struktury nadnárodních korporací. Nevolám tady po žádných drakonických opatřeních. Téma daňových úniků se na evropské úrovni diskutuje dlouho a v souvislosti s kauzou Panama Papers jsme především oprášili některé starší koncepty. Málo se nám toho ale podařilo reálně prosadit. Pokud chce Evropa jít směrem k zajištění důstojných pracovních a životních podmínek, nemůže se dlouhodobě těmto opatřením vyhýbat.
Dámy a pánové,
žijeme dnes ve světě propojeném globalizací, který je stále vzdálenější od představy bipolárního světa z doby studené války. Připomněla nám to v posledních letech migrační krize, ale také zostřené bezpečnostní podmínky a napjaté vztahy na mezinárodní úrovni. Nebudu zde opakovat jednotlivé události a jejich význam, protože tato debata nemá být o bezpečnosti.
Jedno je ale zcela zřejmé. Víc než v minulosti se musíme jako Evropa ohlížet za naše vlastní hranice. Víc než v minulosti se musíme soustředit na to, jaké podmínky k životu tam lidé mají. Jinak sami živíme půdu pro radikální a extrémistické proudy, ale také pro zmíněnou migraci, pro chudobu, hlad a šíření nemocí. Přitom bychom potřebovali s těmito regiony budovat spíše partnerství. Právě to chápu jako základní misi cílů udržitelného rozvoje. Proto česká vláda klade mimořádný důkaz na Agendu 2030 a také na vlastní aktivitu v rámci zahraniční rozvojové pomoci. Věřím, že oboustranné partnerství je cesta, jak vedle sebe žít v udržitelné prosperitě a míru.
Dámy a pánové,
jsem optimista, takže mi dovolte také optimistický závěr. Ačkoliv jsem ve svém projevu zmínil řadu výzev a problémů, které musíme zvládnout, jsem si jistý, že v Evropské unii skončila etapa stagnace. Současný pohyb může být v důsledku velmi pozitivní, protože z něj Evropa vyjde odolná a připravená zvládat nejrůznější krize a výkyvy. Nejsme to jen my, kdo stojí o silnou a stabilní Evropskou unii. Jako celek jsme nejsilnější světová ekonomika. Mezinárodní společenství potřebuje, aby Evropa byla silným, stabilním a aktivním hráčem. Doufám, že jsem vám alespoň v náznacích ukázal cestu, jak toho společně docílit.
Děkuji za pozornost.
