Před několika dny vydala Social Watch svoji monitorovací zprávu o stavu české společnosti za poslední rok. V ní se tvrdí, že jsme se dostali z ekonomické recese a jsme jednou z nejvíce rostoucích ekonomik v Evropě. Dále se v ní uvádí, že jsme premianti, pokud jde o příjmovou chudobu. Ve zprávě se uvádí, že jsme zemí, která má nejméně lidí v chudobě.

To ale není všechno. Je sice pravdou, že máme poměrně málo lidí, kteří žijí v chudobě. Hranice chudoby byla v tomto případě stanovena částkou 9901, - Kč na jednotlivce měsíčně. Pokud nebudete mít takový příjem, tak se nacházíte v chudobě. Musíme si říci, že této částce se blíží mnoho lidí. Pokud průměrnou mzdu, kterou nám vždy ukazuje Český statistický úřad, očistíme od extrémních příjmů, tak zjistíme, že skutečná průměrná mzda (tzv. mediánová) je někde maximálně kolem 15 tisíc měsíčně na jednotlivce. Takže žádných 25 tisíc, jak se všeobecně uvádí. Do této částky jsou totiž započítáni všichni – tedy i top manažeři s astronomicky vysokými částkami, různí ředitelé atd. Právě oni do značné míry navyšují průměrnou mzdu do vysokých čísel. Vraťme se ale zpátky k míře chudoby a její propasti. Výše zmíněná zpráva říká, že jsme zároveň zemí, kde je chudobou ohroženo nejvíce lidí. To znamená, že více jak 1,5 milionu občanů se blíží hranici chudoby. Z toho jde odvodit, že mají příjem, který je někde v rozmezí 10 tisíc – 15 tisíc. Pokud budeme za hranici průměrné mzdy brát mediánovou průměrnou mzdu. Navíc se jasně ukazuje, že rozdíl mezi chudobou a (ne)chudobou je pouhých 165, - Kč. Pokud bychom tedy hranici chudoby posunuli na částku 10 tisíc, tak do chudoby spadne mnoho dalších lidí. Nejhůře jsou na tom střední vrstvy a rodiny s dvěma dětmi. V Evropě tedy máme jedno neslavné prvenství a tím je, že máme nejvíce lidí, kteří žijí na hranici chudoby. V jiných zemích je sice jev opačný, tedy že mají více lidí v chudobě, ale za to je hranice mezi chudobou a (ne)chudobou mnohem větší. Tedy řádově několik stovek nebo tisíců korun. To souvisí i s fungováním sociálního státu a nastavením minimální mzdy.

Kromě této problematiky zpráva zjistila, že dochází k určitému nárůstu radikalizace a to zejména v nesnášenlivosti ve společnosti. Ve zprávě se uvádí, že za poslední rok sice došlo k mírnému poklesu nesnášenlivosti vůči Romům, ale za to došlo k nárůstu nesnášenlivosti k imigrantům. Nejvíce se tato nesnášenlivost projevila v období, kdy Evropská unie přišla s uprchlickými kvótami. Největší strach mají lidí z islámských imigrantů, kteří podle nich evokují terorismus. Navíc je naše země na první příčce, kdy na našem území nechceme žádné cizince – podle mezinárodního srovnání se jedná o 82 % obyvatel. Jak se ukazuje, tak my jsme většinou tranzitní zemí a většina uprchlíků směřuje do Německa a Francie nebo Velké Británie. Nicméně na našem území by podle průzkumu mohli zůstat běženci z Afghánistánu, Libye nebo Iráku a to by podle mého názoru mezi obyvatelstvem nevěstilo nic dobrého. Neschopnost evropských elit řešit tento problém vede ke stále většímu nárůstu radikálních, často až fašizoidních nálad a stran a to je špatně.

Přestože jsme se vymanili podle ekonomů z krize, tak to téměř nikdo nepocítil a vše zůstalo nezměněno. To, že nám ekonomika rosta je sice dobrá věc, ale je nutné, aby to pocítili a řadoví občané – ceny by měly klesat a ne stoupat. Pokud se růst ekonomiky neodrazí na střední třídě, tím, že jí poroste životní úroveň a příjem, tak to bude vypadat jako imaginární věc. Pokud naše ekonomika roste nejrychleji v Evropě, tak by se její výdělky měly projevit v nárůstu financování našeho sociálního státu. Jinak to bude naznačovat, že kapitál neustále utíká do daňových rájů nebo nadnárodním společnostem.