Doufám, že ještě je dopoledne stále po té smršti faktických poznámek. Já si dovolím to téma pojmout trošičku víc zeširoka a rád bych mluvil o kvalitě parlamentní demokracie v naší zemi a možná v některých okolních zemích, protože víte, že ta kvalita se velmi významně odvíjí od toho, zda je dostatečně oddělena moc zákonodárná, výkonná a moc soudní. A samozřejmě velmi významně záleží také na tom, zda v té konkrétní zemi fungují svobodná nezávislá média, ať už jsou to média veřejné služby anebo média soukromá. To, že máme nezávislou moc soudní, doufám, že kolegové z ANO v tomto týdnu ocenili, protože se samozřejmě týká jednoho z jejich kolegů, jehož jméno tady nevyslovím, protože tu není. On tady není prakticky nikdy, takže to jméno je prakticky nevyslovitelné. Ale nechci odbíhat od toho jádra.

My sledujeme souběžně vývoj v Polsku a v Maďarsku, to jsou země, které jsou nám teritoriálně i vývojem velmi blízké, protože přešly k demokracii v letech 1989 - 1990, a vidíte, že například v Polsku velmi tvrdý zásah dostala moc soudní, v Maďarsku si dokonce myslím, že se dostáváme do situace, kdy se ukazuje, že ta skluzavka mezi kvalitní parlamentní demokracií a autoritářským režimem může být někdy velmi krátká také proto, že Maďarsko nemá dobudovaný tak kvalitní a robustní systém demokratických institucí, jaké vybudovali naši předchůdci na začátku devadesátých let.

Zaplať pánbůh, že kolegové, kteří kdysi psali Ústavu České republiky, napsali velmi kvalitní text, který má opravdu jenom několik málo drobných vad, a že do něj zabudovali tak významné instituce, jako je Senát Parlamentu České republiky jako významnou pojistku našeho demokratického vývoje, Ústavní soud, který se v předešlých letech profiloval jako velmi sebevědomá a důležitá instituce, Nejvyšší správní soud. A do tohohle systému, byť v Ústavě nejsou popsány nebo začleněny, do toho taky patří významná média veřejné služby - Český rozhlas a Česká televize, které fungují v tom duálním vysílacím systému od začátku devadesátých let a myslím, že v tuto chvíli jsou to instituce velmi kvalitní, velmi sebevědomé a podávající vysoce kvalitní výkon.

Ta norma, se kterou přichází Ministerstvo kultury a jako předkladatel pan ministr Baxa - skutečně to nejsem ani já, ani pan senátor Smoljak, byť nás toto téma samozřejmě bytostně zajímá - tak ta má podle mého názoru jeden velmi důležitý, možná klíčový bod, a to je, že ruší odvolání celé Rady České televize, případně celé Rady Českého rozhlasu po dvojím neschválení výročních zpráv, respektive jedné výroční zprávy, která může být neschválena i dvakrát. To je totiž základ, který říká to, že aktuální vládní většina nemůže přijít, neschválit dvakrát výroční zprávu, odvolat celou Radu Českého rozhlasu nebo České televize, navolit, ať už ve veřejné nebo v tajné volbě příslušný počet radních, kteří během půl roku jsou schopni rozmetat management ať už České televize nebo Českého rozhlasu.

A touto logikou jsme se samozřejmě při přípravě nebo diskusi s panem ministrem Baxou, jeho ministerstvem, při přípravě vládního prohlášení, tak touto logikou jsme se řídili. Protože, jestliže se podaří schválit ta norma, s kterou přicházíme, bude to znamenat, že během svého funkčního období žádný Parlament nebude moct volit většinu členů Rady České televize nebo Českého rozhlasu, ale jenom jejich menší část.

Dovolím si vám připomenout, že ty ambice, aby se rozdělil Parlament nebo Poslanecká sněmovna, abych byl přesný, s nějakou jinou institucí, nebo aby se to přeneslo obecně úplně někam jinam, tak tyto ambice tady byly už od poloviny devadesátých let, ale protože těch metod bylo vždycky více, tak se od těch devadesátých let tahleta věc nikdy nezměnila. Vždycky se o ní jenom hodně hovořilo, plamenně, konaly se desítky seminářů, nakonec vždycky ta ambice zhavarovala.

Dovolím si připomenout svým kolegům z klubu ANO, že i oni, někteří z nich byli podepsáni pod pokusem změnit tento systém v tom volebním období 2013 až 2017. Doufám, že si dobře pamatuji, že pod tím byl tehdy podepsán, pod tím návrhem, tehdejší poslanec pan Martin Komárek, ale také současná členka Poslanecké sněmovny paní poslankyně Válková, kteří přišli tehdy s tím tak zvaným bavorským modelem. To znamená, že členy mediálních rad dodávají vyjmenované instituce. I tento pokus zhavaroval, protože nebyla shoda na tom, které by ty vyjmenované instituce měly být.

Dovolím si připomenout, že se svým, se svou představou přišel také Senát v tom období pro nás, pro tuto Sněmovnu, předešlém. To je něco, čemu pracovně říkáme ta Smoljakova novela. Ona není úplně Smoljakova, ale David Smoljak byl ten, který s ní jaksi předstupoval nejčastěji před veřejnost a kde skutečně byla ambice, aby se Poslanecká sněmovna a Senát dělili o tu volbu v poměru jedna ku jedné. Toto je skutečně autonomní novela Ministerstva kultury, která podle mého názoru řeší všechny ty podstatné věci. Myslím, že až ji přijmeme, tak ten efekt oceníme ve vzdálené budoucnosti, protože samozřejmě příští Poslanecká sněmovna určitě bude vypadat nějak jinak, složení Senátu bude také jiné. Ale to, že se dělí to rozhodování, respektive ta volba, mezi více než jednu instituci a že si obrazně řečeno kapři v Poslanecké sněmovně vypouští svůj rybník, to je něco, co je relativně velmi unikátní, a proto já této předloze velmi fandím.

Dívám se ještě do poznámek, jestli mám něco podstatného, co bych tady rád zmínil. Ano, ještě poslední věc. Zároveň bych chtěl avizovat, respektive podtrhnout to, co už možná avizoval v té své předešlé řeči pan ministr kultury Baxa. Druhou naprosto nezbytnou podmínkou nezávislosti médií veřejné služby je jejich trvale udržitelné financování. Proto jsem velmi rád, že se na tom už začalo pracovat v tom malém pracovním týmu, který pan ministr svolal a že i to je v procesu neboť samozřejmě samotný způsob volby radních je jen určitou částí nebo segmentem toho, o co bychom rádi usilovali, a to jsou silná, nezávislá, sebevědomá média veřejné služby, která doplní ten silný institucionální rámec, který v České republice máme. A proto zde také máme dramaticky vyšší míru parlamentní demokracie, než například obyvatelé v Polsku a v Maďarsku. Omlouvám se, že jsem to řekl takto jaksi z vyššího pohledu, ale cítil jsem potřebu tento průchod posledními třiceti lety naší společnosti učinit.

Díky.