Obojí ještě prohloubil článek v listu E15 s titulkem Nové vrtulníky se nad očekávání prodraží, může to být až 20 miliard. Než se ovšem dostanu k článku, chtěla bych zabrousit do nedávné historie, která může být možná trochu „úřednická“, ale dle mého soudu je naprosto klíčová.
27. listopadu 2013 schválila vláda premiéra Rusnoka usnesením číslo 888 materiál s názvem Koncepce rozvoje dopravního a vrtulníkového letectva s výhledem do roku 2025 a zároveň ministru obrany uložila „předložit vládě do 31. ledna 2014 návrh dalšího postupu ve věci části obměny letadlového parku dopravního a vrtulníkového letectva.“
Nepamatuji si, že bychom nějaký takový materiál na výboru pro obranu v loňském roce probírali (netrvala bych ani přesně na dodržení data, protože to bylo v době, kdy stávající pan ministr přebíral funkci). Jediná zmínka o tom, že se něco připravuje, se dá nalézt v odpovědi na žádost podle zákona 106/1999 o svobodném přístupu k informacím z 2. června 2014, kde je žadateli ministerstvem obrany sděleno, že nemůže dostat požadované dokumenty, protože se připravují mimo jiné právě dle usnesení vlády číslo 888.
Mohu se jen dohadovat, jestli ministr obrany Martin Stropnický naplnil požadavek vlády a nějaký ucelený materiál, který by reagoval na schválenou koncepci, v daném termínu předložil. Ne, že bychom se s reprezentanty ministerstva obrany jako poslanci o vrtulníkovém a dopravním letectvu nebavili, nicméně v zásadě jsme byli vždy odkazováni na to, že probíhá sondování, nikoli akviziční proces a především na Koncepci výstavby Armády ČR, které se připravuje od přelomu roku 2012/2013 a snad už konečně spatří letos na podzim světlo světa a které má být odpovědí na všechny zvídavé otázky.
Z toho, co se o koncepci dozvídám, ovšem nemám pocit, že dostaneme detailní odpověď na to, jak má vrtulníkové letectvo vypadat. Jestliže slýchám o záměrech znovu zvážit pořízení bitevních vrtulníků, pak by se s tím měl ministr nějakým způsobem koncepčně vypořádat, protože předchozí materiály s něčím takovým nepočítaly.
Abych byla chápána správně, nechci hodnotit operační nasazování a technicko-taktické aspekty pořizovaných vrtulníků. Nepřísluší mi to a nebudu si hrát na to, že protože jsem několikrát vojenským vrtulníkem letěla, můžu rozhodovat o užití. Ani nezastávám názor, že se rozhodnutí nemohou v případě potřeby měnit, ale musí se tak dít holisticky, to znamená nekoukat na dílek, ale na celek.
Jsem politička a mým zájmem je dlouhodobost, promyšlenost a tedy efektivnost jednotlivých kroků státní správy i samosprávy, která je mi – vzhledem k tomu, že jsem starostka - blízká. Právě proto se dělají koncepce, které mají přežívat politické cykly a výměny úředníků či vojáků na funkcích a popisovat jednotlivé dílky skládanky. Koncepce sice mohou být měněny, ale nikoli zapomenuty, jak se obávám, stalo se zmiňovanou koncepcí dopravního a vrtulníkového letectva. Pak totiž hrozí chaos, jehož svědky jsme nyní.
Koncepce z roku 2013 jasně popisovala vizi dopravního a vrtulníkového letectva a zároveň vzájemné doplňování jednotlivých částeček. Dostala první velkou trhlinu letos, když vláda na žádost ministra obrany schválila, že všechny vrtulníky W3-A projdou generální opravou, namísto postupného útlumu a následné náhrady lehkými/středními víceúčelovými vrtulníky, jejichž provoz je efektivnější. W3-A Sokol tak zůstanou minimálně pro dalších deset let zachovány.
Druhou trhlinou je to, co sledujeme nyní s požadavkem na pořízení víceúčelového vrtulníku. Ani si nechci představovat, jak se na Českou republiku dívají zahraniční vlády (a to nemluvím o firmách), které byly osloveny oficiálním dopisem s žádostí o informace, když sledují myšlenkovou ekvilibristiku v této oblasti od schválení koncepce v roce 2013 až po článek v E15, který přijde s konkrétními daty ještě dřív, než – jestli se nemýlím – vyprší termín pro odpověď.
Jestliže požadavek na dodání informací měl být podkladem pro zahájení debaty na úrovni vláda-vláda, pak bych doporučovala opatrnost, protože vzhledem k dosavadnímu vývoji to bude spíš blamáž, než důstojný proces.
Ráda bych viděla ucelený harmonogram, včetně předpokládaného operačního užití a nákladovosti v průběhu životního cyklu u vrtulníkového letectva. Jinými slovy, jsem přesvědčena, že tak obrovské investice si zaslouží ucelený a daty podložený materiál, který (znovu) koncepčně popíše, kam vrtulníkové letectvo směřuje a ukončí nastoupenou salámovou metodu.
Koncepce z roku 2013, kterou připravovali vojáci, předpokládá, že bude měněna, tak nechť je změněna, nebo i zrušena, ale formálním a oficiálním aktem, nikoli pokoutně náhlou amnézií.
V současnosti ona salámová metoda směřuje k následujícímu: k deseti středním vrtulníkům W3-A Sokol přibude dvanáct víceúčelových (středních) vrtulníků, které mohou plnit stejně jako Sokoly transportní a záchranné funkce, ale navíc budou „po zuby“ vyzbrojeny tak, aby „nahradily“ bitevní vrtulníky Mi-24/35 (to, že nahradit bitevní vrtulník může jenom bitevní vrtulník, ponechávám nyní stranou).
Ministerstvo si ovšem nechá otevřená vrátka, takže stále ještě může za pár let rozhodnout o pořízení vrtulníku bitevního. To by ovšem bylo asi lepší rozhodnout hned, ne v blízké budoucnosti, protože pokud by rozhodnutí znělo „ano“, pak je zbytečné za vysoké náklady nyní „po zuby“ ozbrojovat dvanáct víceúčelových vrtulníků a tolik transportních nebude zapotřebí, když bude k dispozici deset Sokolů a zůstává stávající počet Mi-17/171, jejichž obměna by měla být zahájená po roce 2020.
Mimochodem, Mi-17 jsou sice těžší, ale stále se jedná o střední víceúčelový vrtulník (na okraj, doufám, že se již nyní připravuje projektový tým, specifikace a dokumentace, protože výběr bude trvat minimálně sedm let, tak aby se to zase nehonilo na poslední chvíli).
Současný průběh, kdy se neustále mění zadání, žongluje se s typy vrtulníků, jejich operačním určením, výzbrojí a vybavením, je velice nešťastný a pochybuji, že se v něm vyznají i ti, kteří jej mají řídit.
Příkladem je „překvapení“ z ceny Američany nabízených vrtulníků UH-1Y Venom, o kterém dramaticky hovoří text v E15. Za „holý“ vrtulník s dvouletou logistickou podporou (což je u Američanů v podobných případech standard) chtějí necelých osm miliard korun, přičemž dovybavení, které chce české ministerstvo, by mohlo celkem stát až dvacet miliard. Tyto peníze nejsou ovšem v žádných výhledech ministerstva. Zdá se, že se někde stala chyba (a upřímně, divím se překvapení, protože tyto vrtulníky a takto vybavené tolik stojí, což bylo jasné od počátku).
Zkrátka, skládanka, která měla na konci dávat nějaký smysl, se rozpadla obsahově i finančně a akutně hrozí, že dohadování bude trvat tak dlouho, že buď se vše pozdrží, nebo nakonec bude mít vrtulníkové letectvo od různých výrobců trochu, ale ve výsledku to vlastně bude totéž.
Znovu hrozí, že ministerstvo nebude schopné utratit naplánované finance až se – stejně jako v minulosti – ministerstvo financí rozhodne, že když je neutrácí, tak je asi nepotřebuje a sebere je.
Nyní se zdá, že peněz je hodně a že je vůle armádě přidávat, což má mojí naprostou podporu. Je nutné tohoto okna příležitosti využít a konkrétními činy armádu posilovat, nikoli jenom neustále zkoušet různé cestičky, zda to vyjde, či nikoli a v důsledku oddalovat jednotlivé akvizice. Ale hlavně je důležité přijmout rozhodnutí, udržet jej a převzít za něj odpovědnost, což by měl konečně učinit ministr obrany.
Vyšlo v Armádních novinách.
Mgr. Jana Černochová
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
starostka
