Ten zmínil dva klíčové aspekty svého návrhu – prvním z nich je zavedení principu místní příslušnosti exekutorských úřadů (tzv. teritorialita). To znamená, že pohledávky dlužníků budou vymáhat výhradně exekutoři v okrese bydliště dlužníka. Dojde tak k odstranění současného stavu, kdy drtivou většinu exekucí provádí pět velkých exekučních fabrik, které jsou často na druhém konci republiky. „Exekutor má pouze vykonávat přenesenou pravomoc státu. Je jakousi prodlouženou rukou státní moci. Exekutoři nemají soutěžit o klienty, tedy věřitele. Je to podobné, jako kdyby soudy mezi sebou soutěžily o jednotlivé kauzy. V jejich případě přece také funguje zákonem zavedená místní příslušnost žalovaného,“ říká Jiří Dienstbier.
Druhým z návrhů je potom uzákonění principu, že u bagatelních pohledávek se automaticky nepřiznává náhrada nákladů za právní služby (tzv. přísudek). Ta u mnoha případů navyšuje dluh o tisíce procent. Konkrétně, má-li dlužník dluh ve výši 1.020,- Kč, svůj dluh nezaplatí a ten je na něm následně vymáhán v exekuci, zaplatí ve finále 17.810,- Kč. Tento přísudek je právě důvodem pro nemravné obchodování s pohledávkami.
Přestože se jedná o úpravy pro občany evidentně přínosné, není podle senátora Dienstbiera velká šance na jejich přijetí: „Poslanecký klub ČSSD pro návrh hlasovat bude. Existuje zde však silná lobby ze strany velkých exekučních společností proti teritorialitě, stejně tak jako advokátních kanceláří proti zavedení hranice bagatelity. Pro obě vlivné skupiny totiž představují exekuce skutečně jednoduchý byznys, především díky automatickému přiznání náhrad. Zároveň tu však existuje i velmi silná lobby ze strany některých politiků a stranických kmotrů, jejichž část je na tento tučný byznys také napojena. Takovýmto případem je například Ivan Langer, jehož obchodní partneři vesele vymáhají exekuce státní firmy ČEZ a tím profitují na aktuálně nastaveném systému exekucí. Vláda je v rozkolu, není schopna se dohodnout na navýšení DPH, ale obávám se, že v tomto případě bude tahat za jeden provaz.“
Daniel Hůle srovnával modely exekučních řízení v České republice a ostatních evropských státech. U nás jsou soudní poplatky a náklady nalézacího soudního řízení i v bagatelních případech tak vysoké, že zvyšují celkový náklad pohledávky pro dlužníka o neskutečné stovky až tisíce procent. V ostatních evropských státech je naproti tomu výše poplatků odvozována od výše samotné pohledávky tak, aby nárůst byl pouze v řádu desítek procent. Například ve výše zmíněném případě dluhu 1.020,- Kč by dlužník v Německu zaplatil místo 17.810,- Kč částku 3.306,- Kč. Je tak zachován princip adekvátnosti, který je klíčový pro každý spravedlivý právní řád.
Podobně je v Evropě celkem běžné, že je stanovena hranice bagatelity, pod kterou se neplatí žádné náhrady za právní služby. Ta je navíc stanovena nesrovnatelně vyšší (např. ve Velké Británii v přepočtu 150.000,- Kč), než je Jiřím Dienstbierem navrhovaná pětitisícová hranice. I proti té se však zvedla nebývalá vlna odporu ze strany advokátů a velké části politického spektra.
Daniel Hůle následně ukázal na konkrétních případech nespravedlnost současného systému. V prvním prezentovaném případě došlo k rozdělení jedné pohledávky na tři menší, čímž zároveň došlo k neopodstatněnému ztrojení poplatků. Dlužník tak musel ve výsledku jenom na poplatcích zaplatit desetinásobky původně dlužené částky.
Podle Daniela Hůleho se „systém netýká pouze několika gaunerských společností, ale i seriózních bank či firem jako ČEZ či DPP“. To ukazuje příklad druhý, kdy klientka Pojišťovny České spořitelny neuhradila včas splátku pojištění, kvůli čemuž jí vznikla pokuta z prodlení ve výši 34,- Kč. Následně však musela, kvůli této pokutě, zaplatit na poplatcích celých 18.274,- Kč.
„Množství probíhajících a nevyřešených exekucí v poslední době enormně narůstá. Ke konci roku 2011 se jejich počet blížil třem milionům. Do budoucna nám tu tedy vzniká třaskavá bomba, která může způsobit výrazné sociální problémy. Především je potřeba si uvědomit, že exekuce nepostihují zdaleka jen chronické dlužníky. Celý systém je nastaven tak, že nepřiměřeně tvrdě zasáhne každého, kdo přijde nikoli vlastní vinou o práci či opomene včas zaplatit pokutu dopravnímu podniku. To se může stát každému z nás,“ říká Daniel Hůle. Exekuce mají tedy značný dopad na celou společnost.
Zastánci změny ve vymáhání pohledávek nejsou obhájci dlužníků. Obchodování s pohledávkami v současné době vzkvétá; cílem však není vymoci dlužnou částku, ale získat náhradu nákladů, která několikanásobně převyšuje dluh. I proto je nejvyšší čas tento nemravný miliardový byznys s pohledávkami znemožnit. A právě toto je cílem předkládané a nutné změny.
