Jde o budování fiskální, rozpočtové a dluhové unie, se společnými unijními poplatky a daněmi. Roste nátlak na přijetí eura Českou republikou skrze její participaci na nejrůznějších parciálních dohodách, závazcích a zárukách. Nástroji těchto trendů jsou mj. jednotný stabilizační mechanismus, sociální pilíř, fiskální kompakt – nejnověji tzv. Fond obnovy. Nástroji, které tlačí členské státy do bodu, odkud není návratu

Současně se astronomicky zvyšuje finanční objem prostředků, které si Evropská unie vynucuje různými způsoby na členských státech, čímž prohlubuje  vzájemnou závislost jednak mezi nimi navzájem, ale i mezi nimi a unijním centrem, a současně devastuje ekonomické prostředí zejména v zemích střední a menší velikosti a průmyslového charakteru. Z těchto záležitostí z poslední doby jmenujme např. Migrační fond a zejména New Green Deal, revoluční zelený fond, který je útokem na životní styl a ekonomickou úroveň desítek milionů Evropanů, ve jménu fanatické ekologistické ideologie a v zájmu vybraných finančních a lobbyisticko-politických skupin.

Třešní na zkaženém dortu je pak projekt tzv. eurobondu, evropského dluhopisu, kterým má  být financováno další fatální zadlužení států EU  - navíc v rozporu s primárním unijním právem, pod zdánlivě ušlechtilou záminkou pomoci ekonomikám zasaženým dopady pandemie koronaviru.

Podoba a detaily tohoto dluhopisu nejsou známy, anebo jsou záměrně zatajovány, Je ovšem jisté, že je bude administrovat a obsluhovat Evropská komise – a veškeré dopady budou plně hradit ručitelské členské státy, včetně České republiky.

Kam jsme v EU došli…

Čím dál více ekonomů i politiků už je nyní nuceno konstatovat, že jedním z hlavních rysů členství České republiky v EU je masivní odsávání a vyvádění přidané hodnoty vytvořené v České republice, českými pracovníky a za české peníze do unijního zahraničí. Jde o klasický ekonomický kolonialismus, který by bez našeho členství v EU nebyl možný.

Prim v tom hraje Německo resp. německé firmy, jejichž majitelé jsou největšími beneficienty této legalizované krádeže za bílého dne.

Ale hlavně je si třeba uvědomit, že EU není dávno již jen nějakou zónou volného obchodu přinášející svým členům, slovy klasika, jen samé ekonomické výhody, pozitiva a sociální jistoty. Postupem doby se z ní stal silný centralizovaný politický útvar, který si, přímo či nepřímo, uzurpuje stále více kompetencí členských států.

Ruku v ruce s tím jdou vrchnostenské praktiky v podobě cenzury informací, sankcí za názory,  protlačování europeanistické multikulturní liberální ideologie skrze politické neziskové organizace do škol. Potlačování a trestání patriotismu, expanze LGBT agendy, koordinovaný útok na klasickou rodinu a konzervativní názory. Roste moc Soudního dvora EU, který je v podstatě už pouze jen dalším mocným politickým nástrojem na prosazování záměrů unijních nadnárodních orgánů proti samostatným národním státům.

Ovlivňování vnitřní politiky  členských států probíhá různými nedemokratickými způsoby a prostředky, kdy nevolení poltičtí aktivisté a jejich organizace – financovaní z peněž evropských daňových poplatníků, které jsou lživě vydávané za „prostředky EU“, koordinovaně zpochybňují výsledky nejrůznějších demokratických voleb  v členských státech, v poslední době už i nepokrytě nátlakovými a násilnými prostředky.

Zásadní migrační intermezzo

Kapitolou samou pro sebe je pak masová nelegální migrace, především muslimská, vyvolaná a spoluorganizována unijními orgány a nejsilnějšími západoevropskými unijními státy  v čele s Německem, Francií, Itálií a Španělskem. Cílem je přerozdělování těchto migrantů do všech členských států, i proti jejich vůli – za pomoci nyní chystaného společného evropského azylového systému a společného azylového řízení. A prostřednictvím finančního vydírání „neposlušných“ maskovaného za fráze o sdílené solidaritě.

Tato islamizace Evropy je nevratným procesem, který s sebou nese vlnu násilí a rozvratu právního řádu i hodnotového základu křesťanské evropské společnosti.

Podřízení se islámu, toto unijní „podvolení“, má na úrovni EU i svoji zahraničněpolitickou dimenzi, která se projevuje poklonkováním Turecku, tolerancí jeho válečných a lidskoprávních zločinů a pravidelným placením výpalného z našich daní tomuto zločinnému režimu.

Nová Evropa

Stejně tak tzv. Společná zemědělská politika EU je už jen pouhým politickým klackem ničícím potravinovou soběstačnost České republiky a zemí střední a východní Evropy, ve prospěch nadnárodních zemědělských, zejména západních a mimoevropských, koncernů, likvidujícím naší potravinovou soběstačnost a celý segment zemědělství a potravinářství. Jedinou její „přidanou hodnotou“ je dvojí kvalita potravin, které máme tu pochybnou čest kupovat a konzumovat.

Jedním z ideologických motorů nové EU je ideologický ekologický fanatismus, který nehrozí ničím menším, než rozvratem systému veřejných financí v členských státech a zničením jejich – ještě jakžtakž funkčních – ekonomik. Za cenu popření přírodních zákonitostí a zdravého rozumu, za trestuhodného mlčení či souhlasu všech evropských exekutivních lídrů, kteří vedou své národy na porážku.

Pasti ekonomické integrace

Ale ani ekonomická dimenze EU není ničím, nad čím bychom měli jásat. Naopak, i ta nás ničí – například v podobě společné vnější obchodní politiky, která znamená omezení svéprávnosti členských států, které jsou nyní naprosto zbaveny možnosti vést vlastní ekonomickou diplomacii a uzavírat vzájemně výhodné bilaterální obchodní dohody. Stejně tak mantra volného pohybu osob a kapitálu je hřebíkem do rakve naší budoucnosti a prosperity, neboť jen vytváří podhoubí pro masivní dovoz levných zahraničních pracovních sil, podsekává domácí  mzdy a jediný, komu jde na ruku, je nadnárodní kapitál, přelévající své investice a zisky, jak je pro něj momentálně výhodné.  Privatizace benefitů a socializace ztrát.

Politicky začíná v rámci EU dominovat antidemokratický koncept nárokovosti, vynucování si práv pro privilegované menšiny bez jakýchkoli občanských povinností. Tím dochází k destrukci klasického  dlouhodobého uspořádání svobodné a demokratické společnosti založené na základních  občanských právech a povinnostech a jednotném jasném právním řádu a respektu k němu a k demokratickým institucím.

Konglomerát těchto opatření a trendů dál a dál vyprazdňuje podstatu a základní atributy  suverenity svobodných samostatných demokratických členských států – v základu i tím, že likviduje jejich ekonomickou soběstačnost a stabilitu jejich finančních systému skrze masové vnucené nesplatitelné zadlužení, anebo záruk za takové zadlužení ostatních členských států. Bez toho, aby se na to někdo ptal občanů (či parlamentů) států, kterých se to bezprostředně týká.

Věcnou podstatou tohoto systému je likvidace vlastních státních průmyslových, surovinových a energetických základen členských zemí – a vytvoření mechanismu exportu  veškeré likvidity a přidané hodnoty do zahraničí. Členské státy tak už prakticky přišly o většinu atributů své statní suverenity.

Bod zlomu

Léta se kritikům procesu unijní evropské integrace mohlo zdát, že nejde o proces nevratný, že reformy jsou možné. Dnes a denně se ovšem přesvědčujeme o tom, že šlo  o zásadní omyl.  Mocné zájmové a vlivové, ekonomické i politické skupiny v průběhu doby vybudovaly, i za pomocí nátlaku a manipulace, moloch, který je „nesestřelitelný“. Mimo jiné i proto, že je na něm životně závislých již příliš mnoho subjektů, které do něho investovali již příliš mnoho kapitálu.

Na konci tohoto řetězce je zjištění, které vychází z dlouholetých podrobných rozborů a analýz, a které opravňuje ke konstatování a závěru, že EU v současném stavu již nelze nikterak reformovat. Že „otázka otázek“ již nestojí tak, co se s námi stane, když z EU odejdeme, ale naopak – co z nás zbude, když v EU zůstaneme. Jediná cesta záchrany suverenity a soběstačnosti České republiky je co možná nejrychlejší odchod z EU – Czexit.

Zásadním předpokladem k tomuto kroku je nejenom existence zákona o širokém obecném proveditelném referendu včetně možnosti svobodně hlasovat i o mezinárodních smlouvách a závazcích, ale také silná politická vůle – například existence skutečně silné národní vlády, jejíž členové, neřkuli její premiér, první mezi rovnými, nemají vůči EU sebemenší osobní a hlavně obchodní vazby. Kteří nejsou vydíratelní.

Přelomový dluhový summit

V uplynulých pěti dnech jednala Evropská rada o zásadní záležitost z hlediska dlouhodobé budoucnosti EU –  o tzv. Víceletém finančním rámci, což je  dlouhodobý rozpočet EU na další šestileté období, na léta 2021 – 2027,  ve spojení s tzv. Fondem obnovy, což má být zase mimořádný nástroj finanční pomoci vybraným členským státům – s falešným zdůvodněním, že jde o reakci na dopady pandemie koronaviru na jednotlivé ekonomiky. Objem onoho Fondu obnovy je naplánován v gigantické výši 750 miliard euro (cca 20 bilionů českých korun).

V této souvislosti je dobré poznamenat, že česká Poslanecká sněmovna, když se o této fatální záležitosti jednalo, vyzvala premiéra Andreje Babiše k tomu, aby na příslušném unijním summitu  toto bezprocedentní faktické navýšení výdajové stránky unijního rozpočtu včetně českých záruk za dluhy jižních evropských států podpořil. Stalo se tak spojenými hlasy ANO 2011, ČSSD, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Pirátů.

Podpora Fondu obnovy znamená mj. i naprosto neodůvodněné navýšení objemu tzv. evropského rozpočtu o celé dvě třetiny. Jde o směs tzv. grantů a úvěrů – po nizozemsko- skandinávském nátlaku v podstatě v poměru „půl napůl“ - ovšem s ručením neomezeným, i na úkor českých daňových poplatníků, jejich dětí a ještě nenarozených vnuků. Protože splátky těchto úvěrů jsou rozplánovány na léta 2028 - 2058.

Toto podpořit, což se bohužel díky postoji premiéra Babiš stalo, znamená pošlapat životní české národní zájmy. Na to neexistuje výmluva.

Tento Fond obnovy navíc nebude jen nějakým prostám účtem, půjde o novou, a značně mocnou, nadnárodní unijní instituci.

Ale hlavně  - pomoc ekonomikám zasaženým koroanvirem je jen vějičkou resp. menší částí oné dvacetibilionové sumy – rozhodující měrou, přesněji řečeno v objemu tří čtvrtin celého Fondu, jde  o natankování obřích sum do plánu zelené ekonomiky a uhlíkové neutrality, pouze pod jiným, falešným, názvem.

V kontextu vyjednávání o rozpočtové budoucnosti EU je klíčové, v negativním slova smyslu, to, že od července se předsednictví Evropské unie (Evropské rady) ujalo ambiciózní Německo - a  kancléřka Merkelová chce na sklonku své, pro Evropu tak zničující – politické kariéry -  předvést svoji sílu, akceschopnost a faktickou moc.

Kromě dluhové unie je na stole i unie daňová, v podobě čtyř nových společných unijních daní, v EUrospeaku nazývaných „nové vlastní zdroje“ (poplatek za nerecyklovatelné plasty, digitální daň, uhlíkové clo a poplatek za přístup na vnitřní unijní trh).

Jejich zavedení, s neuvěřitelnou drzostí zdůvodňované „nutností splácet dluhy“, které Evropská komise v koordinaci s Německem a Francií sama nyní svévolně vytváří, bude znamenat další fatální prohloubení evropské integrace, plně srovnatelné s Maastrichtskou či Lisabonskou smlouvou.

Kromě toho jde i o jakýsi pomyslný trest  pro rozpočtově odpovědné státy, včetně České republiky. Současná podoba rozpočtu EU jde tedy opět  jasně proti našim bytostným zájmům. Poškodí nás nejen ekonomicky, ale do budoucna i politicky, protože ukáže, že jsme slabým hráčem a slabým vyjednavačem, který své vitální zájmy hájit na půdě Unie neumí, a co je ještě horší, ani nechce.

Na cestě k federalizaci

Že je pro Českou republiku nepřijatelný obsah unijních politik a trendů, je už dnes snad více než evidentní. Ale ještě horší je forma, ve které je tento obsah přijímán resp. to, že se proti směřování Unie nejde nijak, natož efektivně a smysluplně, bránit.

V unijních institucích dneška platí zásada „rovnějších nad nerovnými (bezprávnými)“ - kterými jsou zejména kritici současné podoby směřování evropské integrace., tzv. neposlušné konzervativně demokratické státy střední Evropy, se zkušeností  s politickou totalitou a vyvinutými senzory na její rozpoznávání dlouho dopředu.

Navíc připravovaná Konference o budoucnosti Evropy, jejíž začátek byl kvůli pandemii koronaviru prozatím odložen, ale jejíž scénář a cíl je jasný, má tento panující stav ještě dále posunout směrem k evropskému superstátu.

Jak prohlásil známý belgický eurofanatik Guy Verhofstadt, který má být dokonce předsedajícím této konference, „Brexit se uskutečnil ne proto, že by v EU bylo málo demokracie, ale proto, že demokracie v EU bylo příliš mnoho a že napříště nesmí mít státy žádné takové možnosti („no opts in, or opts out“).“

V tomto kontextu je třeba si i uvědomit, že Evropská unie nespadla z nebe jako nějaká danost, nýbrž, že se konstituovala a začala  prakticky fungovat až v roce 1993  na základě tzv.Maastrichtské smlouvy a že nahradila do té doby existující Evropská společenství.

Zatímco tato Společenství fungovala převážně na tzv. mezivládním principu, kdy ve všech podstatných záležitostech, o kterých se na jejich úrovni rozhodovalo, platilo právo veta každého jednotlivého členského státu,   Evropská unie je založena na tzv. nadnárodním principu, kdy je sama o sobě entitou s právní subjektivitou (což platí od nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy) a její klíčové exekutivní a legislativní orgány (Rada EU a Evropská komise) rozhodují na základě většinového hlasování – tzn., že určitá skupina států (kde jsou zvýhodněny státy lidnatější), může vnutit svou vůli státům s opačným názorem, i když je přijaté rozhodnutí v naprostém rozporu s jejch národními zájmy a zájmy jejich obyvatel. Jak bylo a je možné vidět např. v oblasti azylové a migrační politiky – anebo jak vidíme dnes a denně  v oblasti energetické politiky a politiky životního prostředí – či nejnověji v oblasti fiskální a rozpočtové.

Je samotný způsob rozhodování a hlasování v EU demokratický?

Skutečná povaha a charakter většinového hlasování v klíčovém orgánu EU – Radě EU -  která finálně schvaluje veškeré unijní právní a legislativní akty závazné pro členské země - a to, pro koho je výhodné (a pro koho nikoli), nejlépe vyplyne z analýzy podob většiny, která je požadována pro schválení daného návrhu.

Jedná se o tzv. pravidlo dvojí (kvalifijkované) většiny,  které je dosaženo, jsou-li současně splněny dvě podmínky: pro návrh hlasuje 15 států, které reprezentují nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. A opačně - blokační menšinu (počet hlasů potřebných pro zablokování jakéhokoli návrhu v Radě) musí tvořit nejméně čtyři členské státy, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU.

Což znamená, že zatímco na zablokování návrhu nestačí ani spojené síly všech států středovýchodní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko,  Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko – a to ani posílených např. o Rakousko), mohou jej, na druhé straně, zablokovat Německo, Francie, Španělsko plus jakýkoli jeden další libovolný stát.

Pro tvorbu většiny platí principiálně totéž – čili skutečně jde o dvojí typ většin (i menšin) ve smyslu „rovný a rovnější a méně rovný“. To je realita demokracie na evropský, či spíše unijní, způsob. Co nenavrhnou a nepřipraví ke schválení Německo a Francie podle svých vlastních zájmů, nemá šanci projít - a naopak, jestliže si tyto dva státy předem cokoli dohodnou, tak to později i realizují, a ostatní státy EU tomu již prakticky mohou jenom přihlížet. A, ano, jak říkal klasik Jára Cimrman, mohou proti tomu protestovat….