Zatímco pár superboháčů vlastní nedozírné majetky, bída a hlad sužuje milióny lidí na celém světě. Zatímco jedni se topí v penězích, druzí se zmítají v dluzích a exekucích. Zatímco jedni žijí v přepychu z odírání těch, kteří na ně dřou, jiní umírají na podvýživu a běžné nemoci, protože léky jsou pro ně nedostupné. A když se objeví problém, případně je někým „naočkován“, dostaví se váleční žoldáci, kteří „hasí“ pomyslný požár kulkami a raketami namířenými proti civilnímu obyvatelstvu. Záminka k ozbrojenému útoku se vždycky najde. Stačí pár dezinformací stokrát opakovaných médii. Stačí sprostá lež všehoschopných válečných štváčů, kteří jdou v honbě za bohatstvím a mocí doslova přes mrtvoly. Nebude pro ně takovým motivem i nedávný atentát v Paříži? Co nyní můžeme očekávat od samozvaného světového četníka ve jménu boje proti terorismu?
Všichni jsme otřeseni z toho, co se v Paříži, ale i na mnoha dalších místech děje. Ale čemu se divíme? Obama, na jehož rukou lpí krev žen a dětí ze zemí, na které zaútočil, je nositelem Nobelovy ceny míru a lidé to berou jako normální. Naše „mírumilovná“ armáda po boku kamarádíčků z NATO bojuje v zahraničních misích za americké zájmy a česká vláda pláče dojetím nad jejich „hrdinstvím“. Politici některých stran a hnutí se rozplývají nad fašisty z Ukrajiny, Banderu uznávají jako národního hrdinu a pochodů s jeho obrazy a nacistickými symboly v rukou se zapáleně zastávají. Krvavý Majdan je pro ně vzorem, kvůli němuž jeli podpořit Ukrajinu, na radnicích vyvěšovali ukrajinské vlajky a hrdě pózovali na tzv.pražském Majdanu na Staroměstském náměstí. A nic se neděje. Vyznamenáváni jsou vrazi Mašíni, kteří zabíjeli nevinné, podobně jako atentátníci v Paříži, děti se o nich učí ve školách jako o hrdinech a lidem to nevadí. Zvykli si na násilí v televizi, na filmy plné zabíjení, na počítačové hry určené dětem a mládeži, kde se mlátí a ubíjejí jeden za druhým. Malí caparti a dezorientovaní mladí se tomu smějí a fandí těm nekrutějším násilníkům. Zvykli si na lži, dezinformace, beznaděj, nespravedlnost. Zvykli na strach, ve kterém žijí. Strach z toho, že ztratí práci, že nebudou mít na nájem a skončí na ulici, že pokud se ozvou odnesou to i jejich rodiny. A tak mlčí. Jenomže to jejich mlčení nahrává současnému rozdělení společnosti v kapitalistickém systému, který není schopen problémy řešit a který je pravou příčinou zostřujícího se napětí, jenž může vést až k vyvolání světového konfliktu a k záhubě lidstva. Podle mého názoru však rezignace není na místě a pravda také je, že řada lidí jí nepodléhá. Zapojují se do nejrůznějších aktivit, občanských sdružení, politických subjektů, do práce komunistické strany. Právě ona by měla sehrát výraznou roli při objasňování příčin současného stavu, pojmenování věcí pravým jménem, při předkládání toho, jak situaci řešit a jak dávat lidi dohromady.
