1) dochází k interakci jedinců– správa oblastí s mnoha jedinci, jejichž vzájemná interakce může přinášet problémy(správa obce,soudnictví, policie atd.);
2) jedinec nemá možnost, zejména kvůli rozloze dané oblasti, hájit efektivně svůj zájem sám – obrana, životní prostředí, zahraniční politika;
3) na ni jedinec některé své výsady, např. výchovu dětí, dobrovolně (!) deleguje.
Poměříme-li obsahem této definice aktuální stav titulární české pravice, může se zdát, že tato je v absolutní krizi hraničící téměř se zmizením z oblasti vnímání běžnou populací, neboť až na Svobodné a některé výstupy ještě menších stran či jednotlivců nikdo výše zmíněný obsah pojmu pravice ve své praktické činnosti nectí.
Pravici však naštěstí netvoří pouze politické strany, hnutí či občanská sdružení, ale především přinejmenším vnitřně svobodní občané, kteří hodnoty obsažené ve vymezení pojmu „pravice“ mají za své a dennodenně je ve svých životech naplňují. O tom, že jich není zanedbatelný počet, svědčí např. výsledky tohoto průzkumu(http://www.novinky.cz/domaci/366156-zivot-z-podpory-vadi-cechum-vice-nez-zabiti-zlodeje-ukazal-pruzkum.html), z jehož výsledných údajů např. vyplývá, že nehledat si práci a žít z podporyje více nepřijatelným chováním než lhaní, úplatkářství či zabití zloděje.
Kde tedy hledat důvod pro skutečnost, že v zemi, v níž existuje takovýto náhled na přijatelnost vs. nepřijatelnost žití za své vs. z podpory, hraje titulární politická pravice na politické mapě tak málo významnou roli? Osobně vidím 3 zásadní důvody:
1) Titulární politická pravice buď žádnou pravicí není, nebo je jí pouze z části a absencí důrazu na základní pravicové hodnoty, především ve své praktické činnosti, pravici spíše diskredituje. Stačí vzpomenout na agendy tzv. pravicových vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase, vždy s podporou TOP 09, které zvyšováním daní a s ním souvisejícím přerozdělováním po celý čas svého vládnutí popíraly elementární poučky o řazení té které strany na pravou část politického spektra. O Babišově shluku „kariéristů na volné noze“ coby politické pravici vážně snad ani uvažovat nelze.
2) Značná část médií – a nepochybuji o tom, že mnohá z nich i záměrně(nevěřím, že v nich pracující novináři a spolupracující pečlivě vybíraní komentátoři jsou tak tupí, že by si nebyli rozdílu mezi obsahem pojmu pravice a praxí titulární pravice vědomi) – napomáhá udržet veřejné mínění ve stavu zmatení politologických pojmů prostřednictvím používání bezobsažných nálepek „pravicový“, „krajně pravicový“, „populistický“ či „extrémistický“ pro subjekty, jež nemají s pravicí pranic společného. Konkrétních příkladů najdeme bezpočet: Za lídra pravicové strany je označován bývalý senátor za snad nejlevicovější stranu našeho politického spektra – Zelené, který veřejně ukazuje svůj zapalovač s obrázkem levicového vraha Che Guevary. K pravici je přiřazována i NSDAP, v překladu národně-socialistická(!) dělnická(!) strana Německa. Populisty jsou pak nazývány mnohé pravicové subjekty jako UKIP či AFD, v žádném případě však skuteční populisté, jakými je většina evropských sociálně-demokratických stran.
3) Skutečná pravice dosud nebyla schopna oslovit pravicově smýšlející občany přitažlivým volebním programem. Chápu, že mediální clona mezi politickou pravicí a voliči možnost aktivního působení znesnadňuje, to však neomlouvá povrchnost či naopak komunikační složitost některých hesel. Občas se mi zdá, že chybí i odvaha důsledněji vycházet ze základního obsahu pojmu pravice v obavě, co by tomu řekl hodnotově dezorientovaný volič, který až dosud žije v přesvědčení, že pravice rovná se Havel, EU, USA. Autentická pravice se po mém soudu nachází v této souvislosti mezi symbolickými Skyllou a Charybdou, kdy z jedné strany hrozí přílišný radikalismus a z druhé přehnaný pragmatismus hraničící se ztrátou autenticity.
Dle mého přitom stačí různé varianty jasného sdělení„Necháme Vám Vaše peníze“, doprovázené konkrétními příklady. A nemusí to být hned zrušení přídavků na děti/důchodů/sociálních dávek či privatizace zdravotnictví, byť chápu logický soulad těchto opatření s vymezeným obsahem pojmu pravice. Stejně tak však chápu nereálnost jeho aktuálního uskutečnění. Lidem pro začátek stačí navrhnout zrušení zbytečných poplatků(především koncesionářských, ale i ochranným svazům atd.) a ponechání na jejich volbě rozhodnutí o přijetí či nepřijetí eura. Jsem přesvědčen, že toto jsou témata, která se bezprostředně dotýkají každého občana, tedy i onoho pravicově podprahově cítícího.
Právě výraznější oslovení těchto voličů je pro nás, kteří v hodnotových souvislostech obsahu pojmu pravice máme celkem jasno a individuální svobodu vnímáme jako svého druhu kompas směřující naše politické aktivity, bezprostřední nutností, chceme-li změnit současný stav ve směru zmenšení rozdílu mezi obsahem pojmu pravice a titulární pravicí. V naší kreativní aktivitě je totiž schován šém posílení role pravice u nás.
Miroslav Červenka
