Je důležité si uvědomit, co se tehdy dělo, jaké to mělo následky a jak to souvisí s dneškem.
I tehdy šlo Kremlu o to, aby zabránil sousední zemi ve sbližování se s NATO a EU. Bylo krátce po summitu Severoatlantické Aliance v Bukurešti, na kterém byla Gruzii a Ukrajině přislíbena perspektiva členství. Gruzínský prezident a vláda také deklarovali ochotu podstoupit cestu náročných reforem v zájmu toho, aby se jednou mohla Gruzie stát asociovanou a posléze i kandidátskou zemí Evropské unie.
Jinými slovy, Gruzie měla zaplatit za to samé, za co má podle přání Kremlu platit Ukrajina. Za touhu žít svobodně ve společenství demokratických států.
Tím paralely nekončí. I tehdy bylo zneužito tzv. „separatistických regionů". I tehdy v nich už delší dobu působili ruští agenti a vojenští „poradci“. I tehdy byl ruský útok zahájen pod pláštíkem ochrany zájmů těchto „separatistických regionů“.
I tehdy se gruzínským pohraničím valila směrem na hlavní město Tbilisi 58. ruská armáda, neváhající cestou bombardovat civilní části měst (například Gori). Je to ta samá 58. ruská armáda, která po 14 letech zcela zničila ukrajinské město Mariupol.
A konečně ještě jedna věc, možná ta nejaktuálnější. Když se v roce 2008 valily hordy ruských vojáků na Tbilisi a začaly narůstat civilní oběti, pustil se jménem Evropy do vyjednávání prezident Sarkozy.
Výsledek? Tzv. šestibodová dohoda EU-Rusko o zastavení bojů v Gruzii není dodnes naplňována a dvě území na severu země jsou dodnes okupována. Perspektiva členství země v NATO, slíbená Gruzii krátce předtím, se ocitla v troskách. Velmi podobně to nakonec skončilo i s tzv. Minskými dohodami, uzavřenými po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2014.
Závěr? Zlu se nevyplatí ustupovat. Jsou chvíle, kdy je třeba sáhnout k boji. A tehdy mají státy civilizovaného světa morální povinnost zemi napadenou tímto zlem podpořit všemi dostupnými prostředky.