Počáteční fáze pro jaderné odpady byla přepracování těchto odpadů ve Francii na další paliva. Jelikož je to dnes ještě poměrně nákladné, firmy vyrábějící ve Švédsku proud z jádra se rozhodly, že postaví trvalé úložiště pro tyto odpady. A jelikož je zapotřebí před trvalým úložištěm vyhořelé palivové články ochladit, vybudovali napřed dostatečně dimenzované přechodné úložiště, kam vozí po moři jaderné odpady ze všech šesti švédských elektráren, neb je mají všechny na břehu moře.
Dočasné úložiště, které nazývají Clab, jsou hluboké bazény umístěné 30 až 40 metrů pod zemí ve skalnatém žulovém podloží, naplněné vodou. Do těchto bazénů dovezou použité palivové články v kontejnerech (nádobách), které jsou dostatečně dimenzovány proti úniku radiace a nadměrnému zvyšování teploty. V těchto bazénech palivové články zůstanou po dobu zhruba třiceti let. Za dobu dosavadního provozu JE je naplněna zhruba polovina dočasného úložiště a prostor mají i pro celou produkci příštích 30 let.
Výzkum Pro trvalé uložení je však nutný zcela jiný způsob uložení. Aby bylo možné takový odpad zabezpečit na 100 tisíc let, začali s vědeckým výzkumem. Jako nejtrvanlivější materiál, který se hodí na úschovu jaderného odpadu, vyšla měď.
Proto vyrábí šestimetrová pouzdra z mědi o tloušťce stěny 7 až 8 cm, do kterých se vejde přes dvě tuny jaderných odpadů, a po naplnění je zavaří speciální třecí technikou.
Pro tato pouzdra pak budují více než 400 m pod povrchem země úložiště. Je možné si ho představit jako hlubinný důl, do kterého po šikmo vyrubaných chodbách zajíždí speciální auto - nosič pouzder - a v koncových štolách pak do vyvrtaných otvorů vertikálně ukládá pouzdra s jaderným odpadem. Mezi skalnaté podloží a pouzdro se vkládá bentonit, speciální jílovitá hmota, která utěsní kolem dokola celé pouzdro s odpadem. Nakonec se pak chodba vyplní betonem. Dnes mají celý tento proces zvládnutý, vyzkoušený.
Vybudovali úložiště jako cvičnou laboratoř a zkoušejí v ní všechno myslitelné, jako by ukládali už definitivně: průsak vody skalnatým podložím, reakci měděných kontejnerů, bentomitu, ukládaní, radiaci, seismicitu, pohyb hornin, deformaci štol... Spolu se Švédy pracují v této obrovské podzemní laboratoři, cvičném úložišti, vědecké týmy z mnoha zemí, včetně Česka. Vlastní trvalé úložiště začnou budovat v horizontu dvou let ve vybrané lokalitě. Nejprve vytipovali několik možných lokalit, pak oslovili představitele municipalit (obcí, Švédové jich mají jen 290, na rozdíl od ČR, kde jich je 6 300) a z lokalit, které souhlasily, vybrali tu nejvhodnější.
Možná se divíte, že vůbec někde úložiště jaderných odpadů chtějí. Já ani ne. V lokalitách, kde dnes mají jaderná zařízení, elektrárny a v případě Oskarshamnu i přechodné úložiště jaderných odpadů, dobře vědí, jaké přínosy pro municipalitu to přináší.
Oproti ostatnímu území Švédska je v těchto oblastech o 10 až 15 procent více vysokoškoláků než v jiných částech země, jsou tam vyšší příjmy, nižší nezaměstnanost. Jaderná úložiště, dočasná i trvalá, jsou stavby pod zemí a na povrchu jsou jen relativně malé stavby. Na území v okolí skladů je vybudována dobrá infrastruktura, pozemky získaly na hodnotě, přibylo obyvatel a bytů. Také hotelů a turistů.
Laboratoř, cvičné úložiště, navštěvují zájezdy dospělých i dětí (podobně jako jihočeský Temelín, jehož návštěvnické centrum za 10 let navštívilo více než 350 tisíc občanů).
Okolní příroda není ničím poznamenána. Vytěžený kámen byl použit na stavby silnic a přístavních mol. Jediné monumenty jsou vlastní haly elektrárny reaktorů, nejsou však doplněny chladicími věžemi. Na rozdíl od Temelína nebo Dukovan je nepotřebují. Moře má dostatečnou chladicí kapacitu. A co bezpečnost?
A jak je to s bezpečností, ptáte se. I když nejsem odborník na jadernou energetiku, seznámil jsem se již se všemi kroky: dobývání uranové rudy, zpracování na koncentrát, s výstavbou Temelína, jeho provozem, vědeckým rozborem otázek osmi okruhů řešených českorakouskou meziparlamentní komisí k Temelínu, dočasným úložištěm vysoko radioaktivních odpadů v Dukovanech, ve švédském Oskarshamnu a také se způsobem přepracování použitého paliva na palivo k dalšímu použití.
Při všech těchto fázích používání jádra jsem viděl, s jakou maximální péčí je přistupováno k bezpečnosti i střežení objektů, identifikaci osob, měření radiace, dodržování stanovených postupů, násobení bezpečnostních opatření...
A tak, i když je mi jasné, že zacházíme s nebezpečnými materiály, jsem nabyl přesvědčení, že je možné jít touto cestou a vyrábět el. proud i teplo z jádra bez zatížení přírody a bezpečně, včetně uložení vyhořelého paliva, které stejně v horizontu několika desítek let budeme dál zhodnocovat přepracováním, neboť prvním použitím využijeme jen okolo 5 procent energie v něm obsažené.
A námitka, že se v ČR nenajde místo, kde by trvalé úložiště mohlo být někdy v roce 2065 vybudováno, už dnes neplatí. Místa souhlasící s průzkumem k jeho vybudování jsou už dvě (Skalka a Lubenec), třetí patrně přibude brzy.
Stát, zastoupený úřadem pro radioaktivní odpady (SURAO), si nedovolí u nás zahájit průzkum někde, kde ho nechtějí, bez ohledu na to, je-li obcím přiznáno právo veta ve vyjadřování k průzkumu, k výstavbě.
Ani já bych to nedoporučoval. Smysl něco takového začít má jen tam, kde panuje souhlas, kde racionální důvody převážily nad obavami z něčeho nového, neznámého.
Jestliže to myslíme doopravdy, že významně snížíme emise a imise do ovzduší, jiná cesta než jaderná energetika nám nezbývá. Fotovoltaika, větrné elektrárny, biopaliva, úspory, to všechno je dobré, ale nahradit fosilní paliva (a tím pádem významně snížit produkci škodlivin) to nedokáže.
Mgr. Pavel Eybert, senátor PČR
