Měl jsem možnost poznat oba naše prezidenty osobně a poměrně dobře. S jedním z nich (VK) jsem více než dva roky (1990 – 1992) spolupracoval. Přesto byl můj první kontakt s rodící se polistopadovou politikou svázán nejprve se jménem Václava Havla. Vzpomínám si, jak jsme jako mluvčí OF obcházeli v prosinci 1989 tehdejší soudruhy poslance z Federálního shromáždění a snažili jsme se je přesvědčit, že je důležité a správné, aby zvolili Václava Havla prezidentem tehdejšího Československa.
Variantu s Alexandrem Dubčekem jsme si vůbec nepřipouštěli. Některé rozhovory byly úsměvné a jiné docela dobrodružné. Snažili jsme se i jinak prezentovat Václava Havla široké veřejnosti. Měli jsme například na videokazetě dokument, který o Václavu Havlovi natočila britská BBC a ten jsme pouštěli studentům na školách. Václav Havel se stal nosným příběhem sametového převratu. Byl nejen symbolem, ale i akcelerátorem dalšího vývoje.
V prvních měsících po listopadu 1989 se postupně prezentovaly i další osobnosti z vedení OF. Z nichž byli nejviditelnější ministři zahraničí a financí – Jiří Dienstbier a Václav Klaus. Václav Klaus nedávno prohlásil, že to byl Václav Havel, který jej přizval do Občanského fóra. Není to pravda. Václava Klause přivedla do rodícího se OF Rita Klímová. Byla manželkou reformního komunisty Zdeňka Mlynáře, dcerou levicového novináře Stanislava Budína, vystudovanou ekonomkou a také matkou Vladimíra Mlynáře. Ten dnes funguje v dresu PPF.
A není nezajímavé, že se Petr Kellner chystá zaplatit projekt prezidentské knihovny Václava Klause. PPF je dnes nejmocnější finanční skupinou v zemi a její vliv zasahuje mnohé oblasti, včetně politiky. Připomínat angažmá ex ministra Kočárníka v České pojišťovně jistě není potřeba. V první sestavě OF zastupoval Václav Klaus vlastně Prognostický ústav, a tedy tým Valtra Komárka, byť se od něj později ostře distancoval.
Poprvé jsem Václava Klause viděl osobně někdy koncem února 1990, když jsem jej nečekaně „vyfasoval“ jako krajského lídra volební kampaně OF. Naše setkáni a budoucí spolupráci jsem mimo jiné popsal v článku „Klaus není týmový hráč“ http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-havlik.php?itemid=13467, který vyšel pod názvem „Z vizionáře pouhým technologem moci“ taky v Hospodářských novinách 17.6. 2011.
Zbývá dodat jediné. Když jsme podnikali spanilé jízdy po severní Moravě na jaře 1990 před prvními svobodnými volbami, tak před naší kolonou jelo auto s tlampačem. A z něj se ozývalo volební poselství – „ Zvolíte li Václava Klause, pak volíte i Václava Havla“. Těžko říci nakolik tato věta ovlivnila vysoký počet preferenčních hlasů pro Václava Klause, ale svůj efekt určitě měla.
V létě 1990 bylo zřejmé, že OF nebude moci ve své pestrosti a elastičnosti fungovat jako srozumitelné a čitelné politické uskupení. Lidé, jako Václav Benda na straně jedné a Petr Uhl na straně druhé, se nemohli shodnout téměř na ničem. Václav Klaus ucítil šanci. Věděl, že k prosazení svého konceptu velké privatizace potřebuje počáteční podporu Václava Havla. Nutno dodat, že hlavní autor předloh Dušan Tříška velmi čile spolupracoval v zákrytu s lidmi z rodícího se byznysu – např. s Borisem Vostrým, ale i jinými nedávnými prominenty a aktivními přisluhovači minulého režimu. Zjednodušeně řečeno – Klaus s Havlem umně vybartroval jeho podporu pro svou transformaci za restituce, jejichž byl velkým odpůrcem.
Václav Klaus se nyní snažil přesvědčit posluchače a diváky, že si Václava Havla vždy velmi vážil. Dokonce prohlásil, že tomu tak bylo již od šedesátých let. Když jsem to slyšel poprvé, tak mne hned napadl jeden aforismus G. K. Chestertona: „Opravdový lhář neříká svévolné a zbytečné lži. Jeho lži budou vždy příjemné a nezbytné“. A ještě jeden se hodí na Václava Klause: „Naprostá sebedůvěra není jen špatnost, je to slabost“.
Václav Havel byl autentickým nositelem pevných zásad a hodnot. A přes všechna svá váhaní, své pochybnosti, ale i chyby a omyly, jim zůstal věrný. Václav Klaus je proti němu jen rafinovaným technologem moci a brutálním egoistou. Jejich vzájemný vztah nikdy nestál na půdorysu vzájemného respektu a důvěry. Václav Klaus vždy žárlil především na mezinárodní renomé Václava Havla. A nejvyšší formou závisti je nenávist, byť šikovně skrývaná za společenské konvence a procedurální pravidla.
Dominantním rysem vztahu Václava Klause k Václavu Havlovi byla rivalita. I proto jsem Václavu Havlovi svou troškou pomohl ke zvolení prvním prezidentem samostatného českého státu na počátku r. 1993. Po vzájemné dohodě s Václavem Havlem jsem přemlouval k tomuto kroku poslance, především ty zvolené za ODS, neboť bylo zřejmé, že Václav Klaus a někteří jeho věrní by raději preferovali jinou variantu, čímž by ještě zvýraznili svou přehlušující dominanci. Václav Havel tehdy získal 109 hlasů. V tajné volbě mu dali své hlasy i někteří opoziční poslanci, ale ne všichni tehdejší poslanci ODS.
K napsání těchto postřehů mě přiměla především míra pokrytectví, kterou předvedl Václav Klaus po úmrtí svého předchůdce. Je smutné, že mu závidí nejen klidnou smrt, ale i pohřeb. Snaha o urychlené vytvoření historické ikony, která se uloží do depozitáře muzea, má i svůj pragmatický motiv. Havel se tak stává postavou z dějepisu, ale Klaus hraje svůj další sólo part „live“ a „on line“. Je to nevkusné, ale pro Klause příznačné. Vždy chtěl Václava Havla porazit – v počtech knih a čestných doktorátů, v obdivu mas a teď i v míře odkazu.
Tento souboj však Václav Klaus prohrál již předem, a protože to tuší, tak se začal Václavu Havlovi In memoriam klanět a získat tak pro sebe alespoň bonus navíc. Mohl jej přeci ocenit za jeho života, příležitostí k tomu měl více než dost.
U mne jste, pane Klausi prohrál, a to především jako člověk. Udělal jsem správně, když jsem s Vámi v r. 1993 ukončil spolupráci. Nikdy jsem si přespříliš neidealizoval ani Václava Havla a ani Václava Klause, a už vůbec ne některé persony, kterými se občas obklopili. Neidealizoval jsem si ani dohodu o převzetí moci, které eufemisticky po letech říkáme revoluce. A činil jsem tak veřejně. Václav Klaus to možná ještě neví, ale on si začal psát své „Odcházení“ při loňské návštěvě v Chile. Jeho konzervativní rétorika se míjí s jeho skutky a činy a nezakryje to ani majestátní plurál. Naopak.
P.S. Falešný reformátor má vždy zcela jasno – před sebou vidí jedinou správnou budoucnost, budoucnost své vlastní představy. Skutečný reformátor vidí dvacet budoucností, mezi nimiž je nutno vybírat a běda, když si jeho země vybere špatně. Opravdový patriot si nemůže být nikdy jist vítězstvím, protože ví, že zachází s živým organismem a svobodnou vůlí. Ale pokorně, odpovědně, nesobecky a trpělivě se o něj snaží.
