Jedná se o cyklus krátkých dokumentů, které mají ilustrovat našich 30 polistopadových let.

Je absolutním – a ještě jednou zdůrazňuji slovo absolutním a navíc je třikrát podtrhávám – výsměchem České televize, že za obraz svobody vydává největší ránu demokracii a svobodě, jakou naše země ve své polistopadové historii utržila. Vydávat za obraz svobody gaunerskou, zločineckou akci, při níž si partička redaktorů, podporovaná některými politiky, ukradne veřejnoprávní televizi, akci, jež byla de facto jakýmsi – bohužel zčásti vydařeným – pokusem o státní převrat, za událost hodnou adorace, je nejen známkou absolutního nevkusu dramaturgie veřejnoprávní televize, nýbrž i evidentním porušením zákona o vysílání i zákona o České televizi.

Spacákové krizi z přelomu let 2000 – 2001 se Česká televize jindy raději programově vyhýbá, protože její poctivé historické zhodnocení by pro ni vyznělo jako krutá obžaloba a zároveň ukázka flagrantního zneužití mediální moci zpovykanými redaktory a nezodpovědnými manažery, každopádně však platí, že pohled na tuto událost zdaleka není jednoznačný, natož aby byl hodný podobné glorifikace, jakou divákům Česká televize naservírovala zmíněným zcela jednostranným paskvilem.

Podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání provozovatel vysílání „poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů...“ a je povinen „zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti…“

Podle zákona o České televizi jsou hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání zejména „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky.“

Opravdu si na Kavčích horách myslí, že glorifikace, oslavování a heroizace naprosté svévole a sprostoty, kdy vzbouřenci málem uštvali k smrti řádně zvoleného generálního ředitele Jiřího Hodače či když Věře Valterové, jež jej následně zastupovala, vyklopili kbelík fekáliií na její automobil, ba dokonce vydávání zcela protiprávního jednání skupinky vzbouřenců za akt svobody posiluje právní vědomí obyvatel České republiky?

Nebo snad Česká televize přispívá ke svobodnému vytváření názorů, když vysílá zcela jednostranné agitky?

Ostatně řada tehdejších aktérů již svoji hloupost a naivitu, s níž hráli kompars některým všehoschopným politikům a zákulisním hybatelům, dávno prohlédla a někteří se za své jednání dokonce omluvili.

Jistě, stále se ještě najde jisté procento občanů, kteří realitu nahlížejí stejně pokřiveným způsobem, jako předvádí Česká televize – a je dlužno dodat, že na to mají právo, tak už to v demokracii chodí –, nicméně povinností veřejnoprávní televize, kterou si povinně financují lidé VŠECH názorů, je dávat prostor a slovo všem názorovým proudům. Ne pouze jednomu!

V případě televizní krize tak Česká televize neučinila, když v žádném jiném pořadu, ať již zpravodajském či publicistickém, nedala slovo komukoli, kdo události přelomu let 2000 – 2001 nahlíží jinak, naopak opět je vylíčila, jak je ostatně jejím dlouhodobým zvykem – nejenom v tomto případě –, zcela jednostranně.

Jedná se proto o evidentní porušení zákona, pročež by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla s Českou televizí zahájit správní řízení, požadovat po ní nápravu a po projednání celé věci jí sankcionovat.