Jenže žijeme v takové politické situaci, jaká je. Museli jsme se s tím smířit a můžeme jen doufat, že dospějeme k lepšímu stavu.
Za dobu samostatné České republiky, tedy za necelých třiadvacet let, úřadovalo postupně 16 ministrů a jedna zastupující první náměstkyně. Kompletní počet čtyř projevů zvládnul jenom Eduard Zeman během vlády Miloše Zemana, k pěti se jistou shodou okolností dostala Petra Buzková, která z funkce odstupovala 4. září 2006, ve stejný den, kdy začínal školní rok. V 9:14 tak zahájila svůj proslov jistým překvapením, že dostává ještě jednou tu milou povinnost uvítat zpátky v lavicích poprázdninově rozjuchané osazenstvo. Měli jsme i řadu ministrů, kteří nestihli projev ani jeden – třeba Jana Sokola či Martina Bursíka. Během roku 2007 usedalo do ministerského křesla postupně sedm lidí.
Tento příliš rychlý koloběh je to smutným osudem jedné z nejpodstatnějších oblastí, které má vláda na starosti. Možná ještě smutnější je, že časté změny ministrů zdravotnictví či dopravy sdělovací prostředky i veřejnost vnímají jako vážný problém. Ve školství je to bráno trochu jako národní tradice, jako něco, co se prostě děje.
Veřejnost obecná je ale jedna věc, veřejnost odborná věc jiná. Jsem si naprosto přesně vědoma, jak moc tento stav frustruje všechny lidi, kterým jde o výchovu a vzdělávání budoucích generací. Konec konců jsem – přes svoje nynější angažmá v zákonodárném sboru – stále především učitelka. Frustrovaná jsem tedy minimálně stejně.
Hledání opravdové stability našeho školství bude asi ještě chvíli trvat, ale jsou zde úkoly, které nepočkají, které je nutné splnit rychle a velmi přesně. V roce 2015/2016 to bude příprava na inkluzi.
To je ambiciózní projekt, který si mnozí pletou s integrací, ale inkluze je podstatně hlubší mechanismus. Tady nejde o jednorázovou pomoc pro jednoho žáka v jeho začlenění do školního kolektivu a systému. Zde jde o celkové vytvoření diferencovaných podmínek pro různé žáky tak, že všichni - ač se svými schopnostmi mohou nemálo lišit – pracují společně v prostředí, které je optimálně rozvíjí. Nehledě na heterogennost jejich sociálních skupin. V této době, kdy roste vnitřní napětí ve společnosti, je to cíl klíčový.
Osobně jsem si dala jako domácí závazek přispět k tomuto procesu nejvíce, jak budu schopná. Zákon je hotový a schválený, je ale třeba vytvořit prováděcí vyhlášku a k tomu jsou potřebné všechny odborné podněty. Já osobně budu vděčná za každou připomínku, která se ke mně dostane. Tedy pokud se k této věci chcete vyjádřit a něco navrhnout (což platí především pro pedagogické pracovníky, ale nebráním se samozřejmě ani jiným připomínkám), jsem připravena všechny zpracovat a zohlednit v další práci.
V příštích měsících budeme pracovat také na reformě financování regionálního školství. Podobně podstatným tématem je kariérní řád. Tady se bez poznatků a zkušeností pedagogů vůbec nepohneme. A pokud se pohneme, mám vážné obavy, zda to bude vpřed. Neumím si představit, že by obě tato témata mohla být bez aktivní účasti ředitelů škol a učitelů vyřešená dobře a způsobem, jaký přečká delší dobu než jeden volební cyklus.
Úplně na začátku se ale odehraje jiná bitva. Blíží se jednání o státním rozpočtu a jeho kapitole 333, tedy rozpočtu MŠMT. Z mého pohledu je prioritní udělat vše pro jeho navýšení zvláště v těch bodech, které se týkají přímo odměňování pedagogických pracovníků.
Nebude to jednoduchý školní rok. Ale snad si před příštími letními prázdninami budeme moci říct, že byl klidný a stabilní a že jsme se pohnuli. Pokud možno vpřed.
