Což je škoda, protože právě třeba školský zákon je - i když se vám to možná bude zdát přehnané - typ legislativy, která ovlivňuje život společnosti na celá desetiletí a nastavuje její směřování.
Takže je odhlasováno. Koaliční návrh školského zákona je nyní v Senátu. Pokud nebudou mít senátoři a pan prezident vážnější výhrady, začal by v plném rozsahu platit od 1. září 2016.
A na co se může odborná i laická veřejnost připravit? Zákon přinese celkem 16 změn, týkajících se všech aspektů školství. Nejvíc se přitom – hlavně díky panu prezidentovi – mluvilo o inkluzívním vzdělávání, tedy o zařazování všech dětí bez rozdílu do běžných škol. Jistě, současný systém patří k těm nejlepším na světě. Neznamená to ale, že na něm není co vylepšovat.
Cílem je zejména zvýšit počet handicapovaných dětí v normálních základních školách oproti speciálním školám. To je přitom i reakce na výnos Evropského soudu pro lidská práva z 13. listopadu 2007 (pro ČR závazný). Ten dal za pravdu žalobcům z řad romských dětí, kteří byli v 90. letech nuceni chodit do zvláštních a později praktických škol. Česká republika musela žalobcům vyplatit odškodné a nadále přestalo být možné umisťovat někoho do tohoto typu škol jen na základě původu. V publikaci Amnesty International, která podrobně o tomto sporu pojednává, se mimo jiné píše: „Ve svém rozsudku také Evropský soud jasně stanovil, že vzhledem ke zranitelnému postavení Romů ve společnosti musí úřady pečlivě zvažovat jejich potřeby a jejich odlišný způsob života a že bude zřejmě nutné přijmout zvláštní opatření, která odstraní mnoho let trvající diskriminaci.“ Můžeme možná pochybovat o výsledcích takové snahy, naší povinností je ale vynaložit veškeré rozumné úsilí k tomu, aby měl každý šanci odpovídající jeho situaci.
Nemohu si ovšem odpustit osobní poznámku – inkluze či integrace znějí jistě nádherně a hlavně moderně, ale je otázka, zda má naše školství kapacity na to, aby plnilo požadavky nadnárodních a evropských institucí v plném rozsahu. Asistenti, ale i speciální pomůcky a vybavení jako bezbariérový přístup či toalety, speciální školení… to všechno stojí peníze, kterých se ve školství občas bolestně nedostává. Proto ona poznámka o rozumném úsilí.
Z podobného soudku je ostatně i otázka domácího vzdělávání na druhém stupni základní školy, o kterou proběhl neméně tvrdý boj, kdy se ministerstvo s opozičními poslanci doslova přetahovalo o zařazení tohoto typu vzdělávání (slyšela jsem pro něj hezké česko-anglické označení „houmskůling“) do systému. Jak asi víte, nakonec si svoji prosadilo ministerstvo a „houmskůling“ zůstane ve fázi ověřování.
Možná mnozí čtenáři namítnou, že takto exkluzivní vzdělávání je pravým opakem inkluze a integrace. A já říkám, ano, je! Ale ten princip, kterým je něco takového zaváděno, ten je v obou případech stejný. Lidé, kteří prosazují to či ono (a mnohdy jsou to jedni a titíž) to sice myslí dobře a leckdy jde i o skutečné odborníky, ale odmítají vidět školství jako celek. Spíše ho považují za jakýsi švédský stůl, kde si každý rodič, žák i učitel vezme, na co má právě chuť. Jakkoliv jde o koncepci značně lákavou, je nutné brát v úvahu také pojmy jako odpovědnost či fungování celku.
Další zásadní změnou je sjednocení učňovských zkoušek. Ústní, písemné i praktické zkoušky tak budou mít například všichni budoucí automechanici či všechny kadeřnice stejné a zaměstnavatel tak nebude muset přemýšlet, zda má „jednička“ z učiliště A stejnou hodnotu jako „jednička“ z učiliště B. Tomu nelze než tleskat.
Dalším bodem je změna postavení ředitelů škol. Nyní je to tak, že když vzejde ředitel z výběrového řízení, dostane smlouvu na dobu určitou (6 let). To samozřejmě nepřispívá k ničemu pozitivnímu, kandidáti „z venku“, kteří si mohou vybírat, samozřejmě požadují smlouvy na dobu neurčitou jako jinde. A kandidáti z řad stávajících učitelů by rádi na své škole zůstali i po ukončení funkce. A tak se do konkurzů příliš kvalitních kandidátů nehlásilo. To se - doufejme – nyní změní.
Je škoda, že neprošel návrh registru pedagogických pracovníků, na základě kterého by pedagogické fakulty podobně jako ve Finsku korigovaly počet posluchačů každoročně otevíraných oborů. V současné době máme určitý přebytek „dějepisářů“ či „češtinářů“, ale začínají chybět „fyzikáři“ či učitelé matematiky. Návrh přitom odmítli kolegové z ANO, kvůli jeho údajné finanční náročnosti. S tím nemohu souhlasit – ve skutečnosti by nás to stálo sumu okolo dvou miliónů korun, ale význam a dopad do českého školského systému by byl nesrovnatelně cennější. Pravdou však je, že potíže se směřováním zájmu mladé generace na obory v ekonomickém smyslu slova společensky potřebné máme v celém středním i vysokém školství. Je to však jen jeden z příznaků toho, že lidé chtějí studovat obory, jejichž skutečné uplatnění v praxi je relativně nízké. (Tím nijak nesnižují společenský význam klasické filologie či teatrologie, jen…)
Samozřejmě, tento zákon není „dokonalý“. Stejně jako každé lidské dílo a jako každý politický kompromis. Najdou se mnozí, kterým se nebude líbit. Ale jde o významný krok, který pomůže našemu školství, aby se zorientovalo v současném měnícím se světě. Snad přispěje k tomu, že naše země opět bude mít prestiž podobnou té, jakou se pyšnila mezi válkami. Možná se vám zdá, že opět trochu přeháním, ale vzděláním našich dětí to opravdu všechno začíná…
