Byl to však právě letošní rok, kdy slavila triumfy „blbá nálada“, proti které byla ta „Havlovská“ jen slabý odvar. A já optimisticky doufám, že za ní po tomhle víkendu uděláme tečku a začneme se zase po dlouhé době dívat kupředu – směrem k vyspělým a demokratickým evropským zemím. Pokud se to podaří, tak si myslím, že na letošní rok budeme nakonec vzpomínat v dobrém.
Zatím bylo těch pozitiv jen málo. Respektive dvě. V lednu vybrali občané v prezidentské volbě tu – navzdory objektivním nedostatkům – výrazně lepší variantu, a o půl roku později se konečně poděkoval Nečaso-Kalouskův kabinet. Obě události se ovšem neobešly bez určité pachuti – v prezidentské volbě vyhrotili někteří příznivci OBOU kandidátů emoce až na samou hranu a pád „Nečasova“ kabinetu provázela podivná, normálním lidem nepříliš srozumitelná aféra.
To dalo další impulzy politické krizi, kterou tahle země zažívá už tak dlouho, že jsme skoro zapomněli, jak vypadá normální správa státu. Do toho se velmi razantně projevovala krize, která připravovala firmy o zakázky, občany o peníze a pracovní místa a všechny dohromady o chuť dělat vůbec něco proto, aby se naše země odrazila ode dna.
Nyní stojíme na rozcestí. Na jedné straně stojí možnost silné, stabilní a proevropské vlády, která se nebude muset zabývat sama sebou a realizuje program pro naši zemi.
Například v mém oboru, kterým je (jak čtenáři mých článků ostatně vědí) je školství, by nás čekala poměrně zásadní korekce kroků předchozích vlád, a nebojím se říci, intenzivní a tvrdá práce, jejímž cílem by bylo s drobnými úpravami převzít výborně fungující finský model a hlavně motivovat prakticky všechny mladé lidi k intenzivnímu studiu. Často v oborech, které nyní skomírají (například technické obory). Na něco takového je přitom nutná kooperace resortů školství, průmyslu a samozřejmě i financí.
Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, a nejen o školství. Podnikatelé potřebují stabilní prostředí, exportéři ekonomickou diplomacii, řada občanů fungující sociální systém. Ale ráda bych teď věnovala pár řádků oné „blbé náladě“. Ta by totiž také ráda ve volbách triumfovala.
Pokud se jí necháme ovládnout a umožníme jí to (třeba jen tím, že si během víkendu nenajdeme čas na návštěvu volební místnosti), vydáme se na tu druhou cestu. Její podobu předznamenaly Věci Veřejné, kterým svěřilo v minulých volbách svůj hlas 11% občanů a za důvěru se odvděčily (mimo jiné) tím, že přivedly do resortu školství Josefa Dobeše.
Pokud jste na něj už zapomněli (mne se to dlouho nepodaří), tak to byl ten pán, který během pár měsíců vrhl resort do absolutního chaosu a z funkce ho nakonec dostaly až masové, od listopadu 1989 nevídané, protesty akademiků a nezvládnuté čerpaní evropských dotací. V mých očích je pan Dobeš druhým největším ničitelem českého školství. Docela se bojím, že pokud blbá nálada zvítězí, je docela možné, že nadělí našim těžce zkoušeným pedagogům takového ministra, který ve své destruktivní činnosti překoná zatím „nedostižného“ Zdeňka Nejedlého. A namísto „do Finska“ se vydáme na cestu do pomyslného Absurdistánu.
Podobných „talentů“ totiž strany, těžící z „blbé nálady“, nabízejí víc než dost. Spojuje je vesměs naivita, neznalost problematiky a chuť všechno zbořit a budovat věci, o kterých nikdo ani nikdy neslyšel. Natož, aby je viděl reálně fungovat.
O tom, na jako z těchto dvou cest se vydáme, přitom rozhodujeme jenom my. Já osobně se třeba mohu utěšovat tím, že jsem přežila Husákův komunismus a ČSSD pak tím, že přežila Císaře pána, okupaci, padesátá léta, normalizaci i porevoluční kvas. Přežijeme tedy i blbou náladu. Ale radši bych začínala rok 2014 už bez ní.
