Přesto a právě proto si dovolím ještě pár slov ke shrnutí důvodů a dosavadního snažení hnutí OMMO, jeho příznivců a kandidátů zejména s ohledem na vklad, který by chtěli zakomponovat a realizovat, pokud se jim podaří ve volbách uspět.

Soustředím se především na program pro Most, protože v něm je jistá pasáž věnovaná skutečně zásadní ideové odlišnosti v porovnání s těmi subjekty, které v tomto městě také kandidují. Již dávno jsme opustili tolik obehranou tezi, že komunální volby jsou „jen“ o chodnících, parkovištích, odpadech, někde o kanalizaci apod. Ano, je více než žádoucí mít město a obec např. čistou a účelově využitou infrastrukturu. O tom ne třeba polemizovat. OMMO se učí ze zkušeností odjinud, a proto uvažuje, jak žádoucích změn dosáhnout za co nejširší účasti občanů. Tou pasáží, resp. programovým záměrem je participace. Pojem, který lze dešifrovat jako účastenství vzhledem k sociálním, ekonomickým, politickým, ale i běžným lidským vazbám a vztahům. Významným rysem participace je její komunitní působnost, tzn., že se realizuje s ohledem na to, co spojuje lidi na různých úrovních jejich profesního i sociálního života. Může sehrávat významnou roli, a má samozřejmě dosah právě na úrovni samosprávy i veřejné správy.

Podařilo se mi začíst se do knihy Michaela Alberta Partekon[1]: život po kapitalismu. Mám-li stručně shrnout její, a jistě to nemusí být jen pro mě, význam, pak jde především o snahu uvažovat v logice vyváženosti zainteresovaných částí lidské společnosti, kteří se nepohybují v nejvyšších sociálních vrstvách a jejich sociální a ekonomický status jim ani zdaleka nedovoluje, resp. jim brání realizovat se nejen jako pracující, ale i jako spotřebitelé a ti kteří mohou participovat na alokaci výroby a celkovém ekonomickém i politickém efektu. Právě z pohledu participace, resp. participativního rozpočtování se do hry dostává uvážlivý politický, rozhodovací nástroj, jímž lze disponovat právě na úrovni komunální sféry – tedy měst a obcí – za výrazného, aktivního přispění občanů. To může mít v konečném důsledku nejen vliv na ekonomickou stránku života města a obce, ale souviset i se změnami v uvažování lidí, jejich morálních přístupech. Pozitivního efektu lze dosáhnout i v oblasti ekologicko-ekonomické správy města a obce (tedy vyváženější spotřebou) a dalšími např. zásahy do krajiny, resp. využívání jejího přirozeného vlivu na naše obydlí a sdílení některých aspektů, které nám může poskytovat, aniž by došlo k její devastaci (viz v programu OMMO uváděná také tzv. permakultura).

Jen sotva zcela obsáhnu problematiku participace na tomto prostoru. Sleduji a čerpám také od těch, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodobě a sdílejí řadu zahraničních zkušeností. Např. i na webu OMMO uváděná Alternativa zdola https://cs-cz.facebook.com/alternativa.zdola nebo o participativním rozpočtu http://www.participativnirozpocet.cz/ atd. Z pohledu představy, oč v rámci participace běží, uvedu následující dvě kritéria zmiňovaná autorem knihy M. Albertem:

1. nikdo by neměl mít neúměrné rozhodovací pravomoci jenom proto, že má odlišný vztah k vlastnictví výrobních prostředků než jiní;
2. nikdo by neměl dosahovat horentních příjmů a stejně tak by nikdo neměl dostávat víc než jen odměnu za vynaložené úsilí a oběti….[2]

Pokud Vám tyto charakteristiky znějí jaksi „podezřele“, netřeba se kvůli tomu „prát“, spíš se zamyslet, že než propadnout ideologickému bludu: co je špatného, trestuhodného nebo opovážlivého na tom, aby lidé, „dle svých nejlepších schopností a bez vynakládání přílišného času a energie zajistili, aby měl každý aktér vliv na výsledek, a to úměrně tomu, jak jím bude sám ovlivněn.“[3]… To není otázka. Tak reaguje Albert na logiku o vysvětlení, proč by se na správě, rozhodování, organizaci, ale samozřejmě i odpovědnosti a dělení se o celkový efekt nemohla podílet většina lidí, jichž se týká nejen sdílet určitý sociální prostor toho kterého města nebo obce, nýbrž i to, že by o jeho kvalitu mohli společně a veřejně pečovat. A to s akcentem, že každý přínos by měl mít smysl a v konečném důsledku zohlednit převažující úsilí při rozhodování o té které záležitosti.

A protože jsme nyní před komunálními volbami, které se týkají našeho života ve městech nebo v obcích, i v rámci programových východisek OMMO se hodnotil přínos a změny, s nimiž by se dalo naložit tak, aby se co nejvíce podchytil zájem občanů a mohli spolurozhodnout, co chtějí a mohou ovlivnit v prostoru a čase, který sdílejí společně (město, obec). Tou cestou se nám jeví participace, a to i v politickém smyslu slova, čili na úrovni samosprávy města a obce. A ptáte-li se, co by se tím vlastně, nějakou tou „participací“ změnilo? Např. to, že by se dalo mnohem účinněji sledovat nakládání s veřejnými prostředky, proč směřují právě na tyto a jiné aktivity, co s tím vším v rozhodovací proceduře, např. výběrového řízení, souvisí. Je velmi pravděpodobné, a zahraniční zkušenosti o tom vypovídají, má participace nemalý vliv na snižování korupce, neboť zároveň poskytuje kontrolní mechanismus, že sami sebe v takto nastavené proceduře neuplatíme, protože bychom si tím vlastně sami zhatili své rozhodování. Navíc participace jako taková není institucionálně zakotvena, nezatěžuje tudíž aktéry obavou, zda svým rozhodnutím jsou zavázáni tomu kterému politikovi, straně, firmě, podnikateli apod. Občané totiž rozhodují o svém zájmu a s cílem jej realizovat v co nejširší shodě v rámci veřejného prostoru, kde jsou tyto názory na očích a myslích těch, co rozhodují. Na úrovni města nebo obce taková procedura vypadá takto:

• vymezí okruh námětů k řešení, oč nejvíce občané v daném usilují
• určí své zástupce, kteří budou odpovědni za realizaci záměrů
• dojde ke kooperaci s odborníky na problematiku, jenž váže realizaci námětů
• pak dojde na veřejném shromáždění občanů k výběru z námětů a jejich financování
• vedení města nebo obce výsledný námět realizuje
• dále probíhá ze strany občanů sledování a kontrola realizace námětu.[4]

Tyto záměry prakticky zafungovaly např. v některých městech jako New York, Chicago, Montreal, v Latinské Americe, ale i v Evropě např. Nizozemí (Utrecht), Španělsko (Madrid), Itálie (Benátky), dále Německo (Kolín), Polsko (Krakow), Slovensko (Bratislava, Banská Bystrica), také v ČR se na Praze 7 rozbíhají první kroky.

A snad jen poznámku. Participace není jen myšlenka. Je to myšlenka o nástroji s praktickými možnostmi realizace a účinností vzhledem k tomu, s jakým deficitem občanské angažovanosti se při správě věcí veřejných dnes potýkáme, což je mj. také jednou z příčin společenské krize. S participací souvisí totiž kromě toho rozhodování např. o chodnících nebo parcích, i to, že se lidé učí odbornosti, odpovědnosti a snižuje se do samosprávy a státní správy prorůstající korupce. Může zafungovat i širší propojení na různé zájmové organizace, ale i školy, a další subjekty vážící aktivity lidí. Smyslem je jejich účinnější propojení a do budoucna rozsáhlá síť lidí, kteří mohou mít velmi reálný vliv na zásadní společenské změny především v duchu svých představ a zájmů o systému ať na nadnárodní tak i na lokálních úrovních.

Zda se podaří s participací začít třeba i v Mostě jako s alternativou, jež může ovlivnit kvalitu života jeho občanů, bude hodně záležet také na výsledku blížících se komunálních voleb. Tedy i na Vaší podpoře a hlasech. Chcete-li výrazněji ovlivňovat ve svůj prospěch dění v tomto městě, nejsou hlasy pro OMMO zbytečné. Naopak, jsou žádoucí.[5]

[1] Partekon – participativní ekonomika

[2] Srv. ALBERT, M., Partekon: život po kapitalismu. Praha: Mezera, 2012. 113 - 115 ss. ISBN 978 – 80 – 87148 – 31 – 0.

[3] Tamtéž, 120 s.

[4] Srv. zdroj: Co je participativní rozpočet? Dostupné: http://www.alternativazdola.cz, http://www.participativnirozpocet.cz/ [online]

[5] Při zpracování tohoto textu mi posloužila nejen výše uvedená Albertova kniha, ale i další podklady a materiály poskytnuté Alternativou zdola, internetové i zahraniční zdroje, např. http://www.participatoryeconomics.info/ .

[1] Africké přísloví. In: ALBERT, M., Partekon: život po kapitalismu. Praha: Mezera, 2012. 111 s. ISBN 978 – 80 – 87148 – 31 – 0.