Čemu přeje či nikoliv dnešní doba, jeví se býti zřejmým až jasným. Co lze považovat, projevuje se a straní příliš „humánnímu“ přístupu, je označeno za naivní. Případní podporovatelé za „dobrosráče“, hlupáky, zbabělce, a rétorikou osvědčenou pak za „přisluhovače Západu“. Převažuje „reálpolitika“, opírající se nejen o své teoretické vymezení, což za daných okolností není už ani tak důležité, ale především o znepokojené, rozvášněné veřejné mínění, jenž se jeví býti ve vzájemném spojenectví, a je živnou půdou pro ty, co ji „shora“ po hrstech rozhazují davu a ten ji „zdola“ ještě ve větším množství vrací zpět v podobě přízně tzv. lidově se tvářícím vůdcům.
„Zkratka“ v uvažování převládá. Jsme netrpěliví, neposloucháme nejen ty druhé, nejsme toho ani sami k sobě schopní. Jak přitom chtít ještě komunikovat. Snad pokřikovat a sem tam hodit nějaký ten kámen…? Jo, to by šlo. Nosíme si (zatím) papírové šibenice a říkáme tomu názor.
Spěcháme, nevíme přesně kam, ale dělají to ostatní také, tak není možné se nepřidat. Kam? Nevíme jistě. Chybějí vize. „Nahoře“ i těm „dole“. Jsou na sobě svým způsobem závislí, takže si vlastně rozumějí. Konečně i v tom, že žádné vize nejsou třeba. Kdo má právě slovo a udílí lekce o tom, koho „sejmout“ nebo „vytrhat i s kořínky“ vede pro příští hodiny nálady davů. Hodně z nás je tomuto způsobu ochotno tleskat, netleskáme obsahu, ten by nutil příliš přemýšlet. Snad i pochybovat. A ta nejistota nás mnohé děsí. Sázíme přeci na jistotu. Historie, nikoliv až tak moc dávná, nás přeci učila: „co je doma, to se počítá“. Bavíme se a křepčíme z (uni)-formy, kterých se tu po léta absence vizí nahromadilo bezpočet. Brojíme tu proti Romům, záhy proti migrantům, homosexuálům, Židům (skoro všichni jsou to stejně sionisti v zájmu „amerického kapitálu“, někteří se už těšíme, že v Trumpovi svítá na lepší časy a děláme závěr – bude se rušit NATO!…). Že by zkratka? Nit suchou nenecháme, když se marně snažíme skloňovat a často vyslovit to proklínané slovo multikulturní, multikulturalismus, a konečně… „multi-kulti“, jásají jedni, když se jim ta zkratka přeci jen podaří pronést. Pro hlubší prožívání víme, jak mezi migranty silně převažují „mladí muži, jejichž jediným cílem je dostat se do Německa nebo Švédska, kde jsou vysoké sociální podpory.“[1] Říkají to přeci tajné služby, a ty to přeci musejí vědět! Řídí snad ještě tento svět?! Nebo ne? Jsme zamilovaní do konspiračních teorií, nejlépe každý do té své. Jedni v ní spatřují renesanci výsledku let devadesátých, ti, mladší ročníkem si libují, když vidí, jak jimi ovládaný dav na náměstí k nim vzhlíží, neb v nich hledá každý jeden sebe sama. Pravda, mohou nastat výjimky a ročník stejný jim mluví přímo z duše. Je „takový lidový“…, a vůbec přitom nevadí, že jeho „hradní dvůr“ je tím, kdo jeho kroky velmi dobře řídí, nejlépe ve prospěch svých kapes a on k tomu slouží jen jako „nálepka“ s rizikem konzumu pro zdraví. Zkratka? Nikoliv. Realita. A ta se žije. Jen je porůznu vnímána, analyzovaná a přijímaná. Rozum? Ne, vjem, pocit, snad dojem nás v takovém případě uspokojuje a stačí (sotva) vykrýt naši náladu. Příčiny? Ale no tak! Vždyť je to přeci jasné! Společnými silami budeme vyzývat k boji s „migrantským plevelem“ a budeme chodit k volbám, abychom příčinu stavu opět skoro s velkým procítěním zvolili. Protože přeci ANO, bude líp, už je na dosah! Po vzoru brexitu budeme třást s prohnilými institucemi bruselské byrokracie. A že se nám Faragovy lži přitom smějí v nabídce jakési změny do obličeje, nás ani ve ZKRATCE nedonutí dát přednost myšlení. A křepčíme dál. Ti Britové jim ukázali. Konečně. Komu JIM? Ukázali nám. Jak než vize, snahy o změny, komunikace je nám bližší „rej čarodějnic“. Myslíme si, že na hrobech JEJICH, ale zatím je to hodně o těch vlastních. Tleskáme totiž „staronovým elitám“, těm, co nějak odpadly od těch, co si myslíme, že jim právě prášíme kožich, když každého uprchlíka, co vkročí do Schengenu, udeříme pěkně po té „mohamedánské palici“. A vize? Jaká je vize po prášení kožichů? Vstanou noví adamité?
Pumperdentlich? Jenže ono to nestačí. Musíme začít přemýšlet, jak z toho ven a co dál. Jinak, nezlobme se, můžeme být hodni právě jen toho „Pumperdentlich“.
[1] Spisovatel, co volil Zemana a bude zase: Plevel se musí vytrhat i s kořínky. Války jsou hnusné, ale když vidím ty imigranty, lítost mě přechází. Parlamentní listy.cz [online]. Dostupné: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Spisovatel-co-volil-Zemana-a-bude-zase-Plevel-se-musi-vytrhat-i-s-korinky-Valky-jsou-hnusne-ale-kdyz-vidim-ty-imigranty-litost-me-prechazi-445749 [cit. 22. 07. 2016]
