To může vyslovit jen ten, kdo „už neví roupama co by“ jak říkala moje babička o někom, kdo má vše a vymýšlí jen, čím by se bavil. Každý, kdo si v životě musel něco odpracovat, nést zodpovědnost a něco prožil, ví, že pocit svobody a skutečná svoboda je v něčem jiném.

Stačí, když má člověk sám nebo někdo z jeho blízkých zdravotní problém. V té chvíli je pro každého (kromě majitelů zničených objektů) malování po zdech něco tak nepodstatného a vzdáleného jako existence další galaxie. Každý se pak zoufale snaží najít cestu zpět ke zdraví v tom lepším případě, k udržení života v tom závažnějším.

A zde jsme na rozcestí:

Evropský sociální model (tedy i náš systém) se solidárním zdravotnictvím (mimochodem i Amerika se ho snaží zavést) umí zajistit nejen tu základní péči zachraňující život, ale vysoce specializované zákroky pro návrat ke zdraví bez ohledu na výši konta pacienta, či jeho rodiny. Systém pokrývá i výpadek příjmů, které jsou u většiny lidí důsledkem ztráty schopnosti pracovat.

Nebo je to komercionalizovaný systém, kde si prostě dobrou péči člověk musí zaplatit. (Mimochodem je několikanásobně dražší než ten solidární.) Pak prostě člověk buď zaplatí, nebo má smůlu. Čeká ho kolotoč, kde se ke zdravotním problémům přidává výpadek příjmů a zoufalá potřeba sehnat nemalé částky na potřebnou léčbu. Většina lidí střední vrstvy to většinou „nepřežije“ (málokdo má takové finanční rezervy, aby si dokázal udržet svůj sociální statut). V takové situaci se nikdo příliš svobodný necítí.

Na hodnotě svobody se jistě shodnou zaměstnanci i živnostníci. Měli by se tedy shodnout i na tom, že částky na zdravotní pojištění budou platit stejně v zájmu udržení vysoké kvality zdravotní péče a její dostupnosti pro každého. Živnostníci to mají těžší, ale to by mělo být zohledněno v daních z příjmů. Není důvod pro různou výši zdravotního pojištění.

Nikdo nevíme, kdy a v jakém rozsahu ji budeme potřebovat my nebo někdo blízký a náš systém ji pak poskytne každému bez ohledu na to, jak platí daně. Na jednání tripartity požadavek srovnání odvodů zaměstnanců a živnostníků vznesli nyní odboráři ústy svého předsedy Josefa Středuly.

V utrpení a bolesti si jsme rovni a měli bychom si být rovni i v našem podílu na zajištění zdravotní péče. Skutečně svobodný člověk je ví-li, že jsou zajištěna jeho základní práva, ke kterým právo na přístup ke zdravotní péči patří. Graffiti je možná adrenalin. Znakem svobodné společnosti jsou ale dobře fungující veřejné služby, ke kterým dobrá a všem dostupná solidární zdravotní péče patří.