Reportáž pokračuje sociální sondou do situace nízkopříjmových rodin ve Španělsku, zmítaného 25% mírou nezaměstnanosti, ve které mladí lidé do 25 let tvoří hlavní skupinu. Zvlášť výmluvnou je věta jistého Španěla z Valencie, který tvrdí, že „je mu jedno, za kolik dělá, hlavně že má práci“.

O stejný vhled se pokouší Bloomberg ve francouzském Lyonu, jednoho z ekonomických center francouzského průmyslu.

Situace v eurozóně je katastrofální, nezaměstnanost dávno překročila hrůzné statistiky „Velké hospodářské krize“ 30. let minulého století, hospodářský růst žádný a výhledy růstu pesimistické.

Je pozoruhodné, jak izolacionisticky si v tomto kontextu počínají česká sdělovací média. Jako by se nás nic netýkalo. Španělsko? Kde to je? Řecko? Sem tam zpráva rutinního charakteru. Nezájem o bídnou hospodářskou situaci v Itálii, Belgii, Nizozemí, Francii, Portugalsku či Maďarsku.

O co méně kvalifikovaných informací, které by pomohly českému daňovému poplatníkovi se v současném – hrůzu nahánějícím – prostředí orientovat, o to více „bušení“ do české vlády.

O co méně kritického posuzování současných jevů a domýšlení jejich možných důsledků, o to více vnucování „reality o rozkradené a zkorumpované české společnosti“ českému čtenáři a divákovi.

Ano, ani mně se nelíbí zvyšování daní, aniž by před tím stát nejprve zásadně nesáhnul na své výdaje svého vlastního provozu. Jistě, je diskutabilní, zda sahat na dílčí úpravy penzí v době, kdy stát podporuje nesmyslné desetimiliardové dotace tu „zelené úsporám“, jinde cyklostezkám a akvaparkům.

S jistotou tvrdím, že pokud jsou ve státním rozpočtu finanční prostředky na budování „veřejného blaha“ v době, kdy se škrtá „na krev“, pak stále ještě není prostor na zvyšování daní.

A přesto doporučuji nahlížet na českou realitu očima širšího pohledu. Nezaměstnanost v ČR je pátá nejnižší v EU. Hospodářský růst sice stagnuje (s optimistickou vyhlídkou na drobný růst), ale to v ekonomice, která je naprosto otevřená a vázaná svým výkonem na růst (nebo pokles) německého a evropského hospodářství, je stavem logickým.

Nečasova vláda dělá, co může a zejména co jí veřejné mínění dovolí. A to, upřímně řečeno, jí toho moc nedovolí a ve svých myslích se oddává mylné představě, že jí sociální demokraté a komunisté nasměřují pečené holuby do pusy.

To jistě lze. Člověku se jaksi vždy uleví, když si najde viníka, jehož odstraněním zmizí i všechny současné komplikace. V kombinaci s obvyklou vlastností lidské paměti, která si s postupem času minulost spíše idealizuje a vytěsňuje vše nedobré a špatné, tu máme částečnou odpověď na průběžné výsledky průzkumů veřejného mínění.

Vyhrají-li socialisté příští parlamentní volby (a tak to dnes vypadá), budou moci společně s komunisty zrušit vše reformní. Pak ovšem bůh ochraňuj drobného střadatele. Nebo budou v „nějaké“ formě v reformách pokračovat, a pak nesplní očekávání těch, kteří se dnes obávají o ztráty svých nároků.

Hospodářská mapa Evropy je jedním velkým bojištěm, na jehož troskách se bude rodit jiná politická mapa kontinentu. A z toho jde ten největší strach!

Zkusme pečlivě přemýšlet o svém vzdálenějším okolí a tímto okem zkusme střízlivěji posuzovat naše poměry domácí. Méně emocí, více rozumu by to chtělo. Nejsme v Evropě sami a vše, co se děje a ještě bude dít kolem nás, se nás bude týkat a bude nás ovlivňovat.

Pokud si nebudeme ochotni o pár tisícikorun snížit dobrovolně svoji životní úroveň dnes, o kolik nám ji někdy v budoucnu sníží bez našeho svolení? A bude to jenom o penězích nebo i o svobodě? A nestaví už dnes většina české veřejnosti obhajobu svých nároků nad osobní svobodu? A není to vůbec ta nejvážnější otázka?