14.04.2025 11:20:34
Nevím, co se stalo s lidskou společností. Nevím, co se stalo s českým národem.
Příběh paní Lenky se mnou zůstal – možná o to víc, že už osm měsíců sleduji, jak podobný boj svádí moje nejlepší kamarádka. Přišla o svého jediného syna. Ztratila důvod žít, cokoliv budovat, ztratila motivaci. A já… jsem s ní.
Paní Lenka nežádala mnoho. Chtěla jediné – odpovědi. Pravdu. Spravedlnost. A místo toho čelila tichu, odmítání, nepochopení. Nechali jsme ji v tom samotnou. Společnost selhala. A co je ještě bolestnější – hyenismus, který se objevil pod příspěvky na její podporu, byl často krutější než mlčení. Často právě od mužů. Lidé, kteří ztratili schopnost soucitu, útočí na ty, kteří se nebojí projevit lidskost.
A pokud je hříchem být empatická, lidská, podat ruku, když druhý padá – pak ten hřích s pokorou přijímám.
To nejhorší ale bylo, že paní Lenka musela celou dobu čelit nepochopení i ze strany svého okolí – ptali se, proč chce znát pravdu, proč hledá spravedlnost. Narážela na neprofesionální jednání ze strany zúčastněných institucí a sama si často posteskla, že se z tohoto státu vytratila lidskost a empatie. Aby upozornila na nespravedlnost, která se jí i její dceři děla, zaplatila billboardy, které jasně ukazovaly na odpovědné osoby. Jeden z nich byl 12. dubna odstraněn. A tím jako by společnost definitivně řekla: „Nechceme slyšet. Nechceme vidět.“
Možná i proto jsem zdravotní sestra. Protože lidský život pro mě znamená víc než jen diagnózu. A příběh paní Lenky se mnou zůstal – možná o to víc, že už osm měsíců sleduji, jak podobný boj svádí moje nejlepší kamarádka. Přišla o svého jediného syna. Ztratila důvod žít, cokoliv budovat, ztratila motivaci. A já… jsem s ní. Když se směje, směju se s ní. Když pláče, pláču s ní. A někdy jen mlčím – protože nejsou slova. Jen přítomnost.
Paní Lenka mi připomněla, jak málo někdy stačí k tomu, aby se sklenice rozbila a už ji nešlo slepit. A o to víc tu chci být pro svou kamarádku. O to víc chci hledat pravdu. Pomáhat, bojovat, být oporou.
Jsou dny, kdy je světlo. Jsou dny, kdy je jen tma. Jsou dny, kdy se člověk směje. A dny, kdy ho smích bolí. Ale nevzdáme to.
A všem těm, kdo útočí na lidskost, vzkazuji – zůstaňte tam, kde jste. Já zůstanu lidská. Zůstanu empatická. A vždycky se budu prát za spravedlnost a za lidi.
Jak jsem tehdy slíbila paní Petře, která zemřela po očkování, že v jejím jménu budeme hledat pravdu, tak dnes s jistotou slibuji, že budeme hledat odpovědi tam, kde paní Lenka skončila. Protože to, co se stalo jí, se může stát komukoliv z nás. I naše děti chodí do školy.
Paní Lenka jasně a opakovaně říkala, že za tragédii nese podíl odpovědnosti Policie České republiky a ministr vnitra Vít Rakušan. Nešlo o omyl. Šlo o mlžení, lhaní a zatajování. V jakékoli jiné demokratické zemi by ministr po takovém selhání rezignoval. Ale Vít Rakušan nerezignoval – protože nemá svědomí. Stejně tak neodstoupil prezident Policie ČR. Fakta a důkazy, které vyšly na veřejnost, jsou jasné. Snažíte se je umlčet? Nelíbí se vám, že někdo ukazuje prstem na skutečné viníky? Zvykejte si. Po pádu této vlády bude pravda vycházet ze všech koutů. A nebude ji možné umlčet.
Nevím, kde se to v nás zlomilo. Ale jedno vím jistě – v téhle zemi je pořád víc dobrých lidí než těch, kteří si naši pozornost nezaslouží.
Nesmíme zapomínat. Nesmíme dělat, že se nás to netýká. A hlavně – nesmíme otáčet hlavu jinam.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
