Přesněji verzi, že zkrachovala díky propadu světových cen ropy. Čím chytlavější je, tím víc se ztrapňuje:

„V předvečer propadu cen, v roce 1985, vynášel export ropy ze SSSR tržby, rovné 46 dolarům na hlavu a rok.“ Tedy „velice malý zisk“. Poté, co její ceny klesly, „se snížil na 30 dolarů“.  S tím, jak to vypadá v posledních letech, se to vůbec nedá srovnávat. V „roce 2008 vývoz ropy generoval 1.700 dolarů na hlavu a rok. 37krát víc, než za sovětských časů.“

„V roce 1988 představoval vývoz paliv (ropy, plynu, uhlí atd.) a elektřiny 42 % exportu. Vynášel 28 miliard rublů (v dolarech). Při HDP ve výši 875 miliard rublů. Vývoz paliv a elektřiny (tedy nejen ropy, ale i uhlí, plynu atd.) tak produkoval 3 % HDP. A ten, co šel do kapitalistických zemí za konvertibilní devizy, se na HDP podílel 1 %.“   

Ne náhodou se proto alibi, argumentující „závislostí na klesajících cenách ropy, vynořilo až později“. V „letech 1986, ani 1990 o něm napadla  zmínka“.

„Export hrál tehdy v naší ekonomice celkově zanedbatelnou roli. Spíš než o závislosti na vývozu se dalo mluvit o autarkii, v níž jsme zakysli. Jak export, tak import se s rozměry naší vlastní produkce srovnat nedaly. Do roku 1990 byl vývoz navíc vždy o trochu vyšší, než dovoz.“

„V roce 1988 vyvážel SSSR ropy 29 miliónů tun, celkově jí však vytěžil 624 milióny tun.“ Světová cena ropy se sice skutečně propadla na polovinu. Díky okrajové roli, již její vývoz hrál, to „nejen ekonomiku, ale dokonce ani objem importu ovlivnit nebylo s to“.

„Co jsme dováželi až dosud, kupovali jsme venku dál. Ztráty exportu ropy následkem propadu jejích cen jsme totiž kompenzovali zvýšeným vývozem zboží, v jehož cenách k poklesu nedošlo. Oproti roku 1985 začal Sovětský svaz prodávat dvakrát víc traktorů, víc draselných hnojiv, řeziva i dalších artiklů.“ 

Předgorbačovská ekonomika dbala na to, co „skvěle zformulovala Amerika“: „to hlavní si musíme vyrábět sami“. A právě tím „stavět bariéry i krizím světového trhu“. Nosné artikly se „dělaly tady, byť někdy všelijak“. „Na dovozu jsme nezáviseli“ – a „disponovali přitom exportem, který ho pokrýval“. O „žádném krachu díky poklesu cen ropy tak nemohla být řeč. Možná jsme nakoupili méně italských dámských lodiček. Léčiva jsme však kupovali dál – tady se žádná změna neprojevila.“ Přes „spekulanty jsme i teď obstarávali přesné americké instrumenty, na jejichž přímý prodej do SSSR se vztahovala prohibice“.

Tehdejší premiér Nikolaj Ryžkov píše, že propad cen komodit, které vyvážel, způsobil SSSR v letech 1985 - 1986 ztrátu 5 miliard rublů. Co je to proti „600 miliardám dolarů úvěrů, které si naše banky nabraly teď“? 

„Když se o dnešní situaci s ropou v televizi říká, že to samé tu bylo v SSSR, pravda to není. Redaktoři si očividně nikdy nedali práci zjistit, kolik jsme za ropu inkasovali tehdy a kolik dnes.“

Klíčovým indikátorem krize je „pokles investic“, na „nichž se za krizí  pokaždé skrblí v naději, že se to později srovná“. Právě „harmonogram investic však v SSSR až do roku 1990 žádný krizový symptom nevykazuje“.  Když jsem se tehdy „dožadoval, ať mi indikátory, prokazující krizi, doloží,  odpověď zněla: copak to necítíš?“

Skutečný „zlom nastal hned po roce 1990“. V podobě „krize samotné zvládnutelnosti procesů“. „Celnice přestaly de facto fungovat.“ „Státní monopol zahraničního obchodu zanikl.“ „Zboží, drahé v zahraničí, v SSSR však levné, začaly vyvážet sověty a družstva. Premiér Valentin Pavlov zavelel: turecká vláda se na nás obrátila se žádostí o síť velkých barevných televizorů. Sovětské provenience si jich koupila přes milión, celnicí však neprošel ani jeden.“

Totéž, jen v bleděmodrém, předvedly i gramofonové závody, produkující nahrávky klasické hudby. Řada těch, co v Moskvě „stály rubl, se venku prodávala pomalu za 50 dolarů“. V letech 1990 a 1991 tam produkce onoho závodu skončila celá. „Podobných kuriozit bylo mnohem víc. Neznámo kde například zmizelo i  celé vydání ´Slova o pluku Igorově´.“