Tandemu autorů nebylo ani třicet. Marxovi už za tři měsíce. Engelsovi až skoro za tři roky. Honosný rodokmen – a tedy výnosný sociální kapitál – nechyběl ani jednomu. Vyrazili přesně opačným směrem. Obnažit nadoraz, že »ta samá moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život«. Ukázat, v čem tkví jejich podstata i původ – a kudy z té pasti vede východisko, jež nezůstane planým snem.

Mantinely jalových mrákot
Mraveništi vizí, které to měly v genech, zasvětil Manifest jednu ze čtyř kapitol. Počínaje »feudálním socialismem«, drtícím buržoazii »břitkým, duchaplně drásavým úsudkem«, ale »směšným pro svou naprostou neschopnost porozumět chodu novodobých dějin«. »Maloburžoazní socialismus« už uměl dokonce i »nezvratně dokázat zhoubné účinky strojové výroby a dělnické práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik maloburžoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností«. Sám se zmohl jen na snahu »moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů«. Takže i ten byl – navzdory ušlechtilým pohnutkám – »reakční a utopický zároveň«. 

Jako z dob, které už pamatujeme, zní i pasáž Manifestu o »buržoazním socialismu«. Tedy směsce »ekonomů, filantropů, humanitářů, správců pečujících o blaho pracujících tříd, organizátorů dobročinnosti, členů spolků proti týrání zvířat, zakladatelů abstinentních spolků, pokoutných reformátorů nejrozmanitějšího druhu«. Ti všichni chtějí kapitalismus stůj co stůj zachovat, jen »ale bez nebezpečí a živlů, které ho revolucionují a rozkládají«. A místo »odstranění buržoazních výrobních vztahů« tak razí jen »administrativní reformy«, jež »by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací«. A »v nejlepším případě zmenšovaly náklady buržoazie na její panování« a »zjednodušovaly její státní hospodářství«. I tady se tedy »jen žádá, aby proletariát v nynější společnosti zůstal, ale odložil své nenávistné představy o ní«.

»Kriticko-utopický socialismus a komunismus,« pokračuje Manifest, už »útočí na všechny základy existující společnosti«. Volá však po »odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet«, a je »tak znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti«. To proto to znovu a znovu končí »blouznivým potíráním třídního boje bez jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti«. A postupem času i »vždy už jenom reakčními sektami«, které »sní o uskutečnění společenských utopií na zkoušku«. A v zajetí svých »vzdušných zámků« jsou nakonec »nuceni se dovolávat lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců«.          

Bobříci mlčení a tamtamy třídních válek  
Kdo nechce přijít o salonfähig reputaci, drží o Manifestu bobříka mlčení. Poruší-li ho aspoň na moment, plká o »úplně jiném světě«, v němž prý »beznadějně zastaral«. Chytlavou mrákotu drtí i postavy, jimž bontón velí se klanět. Například Warren Buffett. Na špici globálních oligarchů trůní půl století. »Ano, to my vedeme třídní válku. A znovu a znovu ji vyhráváme,« prohlásil bez okolků už před lety. Má si pak třídní optiku, argumentační páteř Manifestu, zakázat hnutí za sociální emancipaci? Nebo dnes platí stonásob víc, co podotkl už jistý Vladimir Iljič? Citujme doslova: »Lidé vždy byli a budou velmi naivní obětí klamu a sebeklamu, dokud se nenaučí za nejrůznějšími morálními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy určitých tříd.« Třídy měli za vyhynulý druh i lídři,  jejichž vinou levice přišla o parlamentní lavice. Chce-li to napravit, rozvod s konjunkturálním blátíčkem je conditio sine qua non.

Nakolik umíme i my, o čem je Manifest především? Vysvětlit, proč jsme systémovou opozicí? Dokázat svůj cíl nezatloukat ani nijak nekastrovat - a právě tím lidi získat, a ne vydat prolhané demagogii? Dnešní kapitalismus tomu nabízí ještě pádnější fakta, než o něž to opřel Manifest. »Vlastní prací získané vlastnictví« - »základ veškeré osobní svobody« i pro jeho autory – totiž rabuje právě i »znárodňováním«. Děje se v mnohonásobně větším rozsahu, než hodnota všech statků znárodněných doposud. »Socializují« se manka, bez nichž to neumí »elity« u koryt. Teď už se balíkují hlavně spekulantskou alchymií. Zády ke všem lidským potřebám. A na cizí riziko i dluh. Oč méně zbyteční jsou než parazitní kasta, již zbavily moci buržoazní revoluce? Co nám dává za pravdu víc, než právě toto panorama? Mít o něm tušení neublíží nikomu. Stavět životní plány na nekalé reklamě bude teď ještě zrádnější.  

Tak jako skákat na špek hororům o znárodnění. Šíří je vítěz loupeže tisíciletí. Z většiny podniků, které zcizila, trčí rez a lebeda. Znárodnění té spouště republiku neuživí. Nezbývá, než zakládat nové zdroje. O to se zasadí levice, která není na prodej. Spolu s úplně každým, kdo před úpadkem nehodlá kapitulovat. Křečkovat poznání, startující už Manifestem, jen pro sebe není důvod. Bez něj je levice k ničemu i pro své partnery. A všichni dohromady skončí v mraveništi vizí, jalových už v polovině předminulého století.