Není sám, kdo má za to, že se možná brzy dočká repríz. Sama Kirchnerová to vidí jednoznačně: „Doufám, že vzkaz řeckých volebních uren Evropu a její lídry nemine. Chtít po někom, aby si podepsal vlastní parte, přece nelze.“

„Nanejvýš podivný dojem však čišel z tandemu hesel, s nimiž šla do referenda sama řecká vláda: ´Nárokům věřitelů – Ne´, ´Evropě – Ano´ (ve smyslu ´V integrované Evropě zůstáváme´). To přece nejde dohromady, tady už nastupuje sebeklam. Výsledky referenda povedou nutně k tomu, že Řecko skončí mimo integrovanou Evropu či přinejmenším mimo eurozónu. A euro se tak pro Řecko stane zahraniční měnou. Což si vyžádá návrat k národní měně (drachma se mimochodem považuje za vůbec nejstarší peněžní jednotku). Z prvých komentářů, jež k výsledkům referenda zazněly z EU, se dá usoudit, že Brusel od Řecka čeká, že se eura vzdá. ´Jak budou (řecká vláda) vyplácet mzdy? A jak platit důchody? Jak jednou řeknou ´Ne´, pak musí po referendu zavést i  jinou měnu,´ prohlásil předseda Evropského parlamentu Martin Schulz.“

Řecké vedení přitom „v předvečer referenda samo přiznalo, že pro přechod z eura na drachmu teď hned se zatím ani nic neudělalo. Ten totiž vyžaduje předně reprofilovat i řeckou centrální banku, která je vlastně jen regionální pobočkou Evropské centrální banky, a řadu parametrů svébytné emisní banky tak už sama ani nemá. Nic na způsob plánu, jak to udělat, však momentálně není na světě. Za druhé bude potřeba značné kvantum bankovek, jejichž tisk  přímo v zemi je vyloučen: všechny stroje, tisknoucí kdysi drachmy, byly totiž sešrotovány už dávno. Přechod od eura k drachmě bude za třetí nevyhnutelně provázet propad směnného kursu nové měny. Atény zatím nemají ani plán, jak zmírnit jeho negativní ekonomický dopad.“

Hluchých míst ve scénáři, nachystaném na téma vnější dluh, je ještě víc.  Což podle Katasonova jen znovu dokládá, že „řecké vládě vážnost situace uniká“. Už v neděli „například oznámila, že nové kolo rozhovorů s ´Velkou trojkou´, jež za otázkou dluhu ´udělá tečku´, absolvuje do 48 hodin po referendu. Experti si teď lámou hlavu, jak tomu prohlášení rozumět. Zatím se ani neví, zda se  mezinárodním věřitelům s Aténami za jeden stůl vůbec chce. Napřed se musí sejít členské země eurozóny, EU a MMF. I za  nejoptimističtější z reálných variant bude Řecko nuceno s mezinárodními věřiteli složitě vyjednávat do konce roku, ne-li spíš i déle.“

Zato hned na vstupu to logicky otevře i krajně senzitivní témata, v nichž jsou věřitelé v konkurenčním vztahu. Především dvě: „1) Kdo z věřitelů je, pokud o peníze, které Atény nakonec vyplatí (ne-li teď, pak v budoucnosti), na řadě jak první? 2) Jak se země EU a eurozóny podělí o náklady, vyvolané řeckým  defaultem?“ 

Jsou to otázky, „před nimiž není úniku. Odepíše-li se totiž dluh jedné zemi, jiným to nutně způsobí ztráty. Stačí si připomenout restrukturalizaci řeckého dluhu v roce 2012. Řada věřitelů nebyla na příslušná jednání ani pozvána. Postavili je až před hotovou věc. Tehdejší odpis části řeckého dluhu se připravoval dlouho a pedanticky. A na leckoho už prostě nezbylo.“

Leccos napovídá i „kyperská bankovní krize, zvládnutá jen vrchovatě svérázně – konfiskací části depozit. Dnešní jednostranné rozhodnutí Řecka je improvizací,  na niž se bůhvíjak nenachystaly Atény, ani Brusel. Tím méně lze vyloučit i překvapení všeho druhu – počínaje bankroty určitých bank v evropských zemích přes defaulty některých evropských států až po krach samotné konstrukce, zvané ´integrovaná Evropa´.“

„Takticky to Brusel s Aténami prohrál. Ať už se řecký dluh bude restrukturalizovat tak či onak, teď už to bude vnímáno jako ústupek bruselské byrokracie, couvající před vůlí řeckého lidu.“ O to víc Řecko „poutá pozornost dalších zemí jižní Evropy“, jež na tom „z hlediska suverénního dluhu nejsou o moc lépe než Řecko (kde se tento dluh rovná 175 % HDP)“. V „Portugalsku to sice dělá 148 %, v Itálii 139 % a ve Španělsku 132 %“. Zato v „absolutním vyjádření je to ještě mnohem víc“. Činí-li řecký dluh 325 miliard EUR,   v případě „Španělska už přeskočil laťku 1 tisíce miliard a Itálie 2 tisíce miliard“. A „je-li default Řecka silami integrované Evropy stále ještě zvládnutelný a šanci na jeho přežití má i euro, pak v případě defaultu kterékoli ze zmíněných zemí se evropský domeček z karet zhroutí. Brusel má z toho, že řecký vzor nakazí i jiné země, panickou hrůzu.“  

Nelení ovšem ani detektory, zaostřené z Washingtonu. „Předně ty z MMF, který je součástí ´Velké trojky´ řeckých věřitelů. Za druhé ty z Federálního rezervního systému a Bílého domu.“ Pro ně je Řecko „slabý článek řetězu“. „Rozbuška, s jejíž pomocí lze vyhodit do povětří celou Evropu. Strýček Sam k tomu má pohnutek víc než dost. To on přece Evropě už kdysi (před víc než 80 lety) nakladl časovanou minu v podobě německé ´Třetí říše´ a jejího vůdce – anglosaského nominanta Hitlera. Teď se na roli časované miny hodí Řecko nebo Ukrajina. K čemu ta exploze? Motivů je hned několik. Tím hlavním ovšem - udržet monopol na emisi dolarů pro tiskárnu Fedu. Má-li se slábnoucí dolar udržet nad vodou, žádá si to ještě víc chaosu napříč světem, Evropu nevyjímaje.“

Tady se sluší „připomenout i to, že operaci, jež Řecko svého času transformovala v časovanou minu, měli v rukou chlapci, co se pak vypařili z Goldman Sachs (jedné z bank, které jsou akcionáři Federálního rezervního systému), když pro Řecko zaváděli takzvané vybalancované úvěrování. Řečeno jinak pomohli Řecko vlákat do pasti, z níž se teď Řekové zoufale snaží najít nouzový únik.“

Žába na prameni má ovšem i přičinlivého adjutanta: „Reprezentovat bruselská byrokracie zájmy evropských národů, aspoň co se za malíček vejde, musela by se minu, podstrčenou pod evropský dům, snažit zlikvidovat.“