Kdysi jsem četl paměti jednoho křesťanského misionáře v Tichomoří. Tento misionář se naivně domníval, že domorodce pro křesťanství získá tím, když jim sdělí, že se v neděli nepracuje. Zjistil však, že se na těchto krásných a požehnaných ostrovech nepracuje ani jeden den v týdnu. Zkusil to tedy s bojem proti hříchu. Ale ti šťastlivci vůbec pojem hříchu neměli. Misionář dokonce s úžasem uváděl, že nevědí nic o majetku a nerozlišují to, co je moje a co je tvoje. Ale nebyl hloupý a věděl, že majetek a vědomí hříchu si jsou blízko. A tak v pamětech popisuje, že nejdříve naučil domorodce hřešit a pak mohl bojovat proti hříchu. A uspěl. Křesťanství zvítězilo. Častokrát jsem si říkal, že příběh Klausovy ekonomické reformy je v mnohém podobný.

            8. března 2013 přinesly Hospodářské noviny zajímavý rozhovor s posledním federálním premiérem Janem Stráským, který býval Klausovým blízkým spolupracovníkem. Je věčná škoda, že tento rozhovor média vesměs ignorovala a politická scéna jej přešla mlčením, a to dokonce i ty strany, které by měly mít zájem o něm nemlčet. Jan Stráský nepokrytě a naplno přiznal, že ekonomická reforma spojená s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Tomášem Ježkem, Karlem Dybou a dalšími byla ve skutečnosti rozkradením národního majetku.  A to rozkradením vědomým.

            Začněme kupónovou privatizací. Byla cestou ke zbohatnutí vyvolených, k vytvoření vlastnické základny nového režimu. Stráský říká: „A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. Cesty, jak nechat lidi zbohatnout, jsme hledali.“ Jan Stráský tak dal nahlédnout do dílny a myšlenkového světa „reformátorů“, kteří neodpovědně hazardovali s majetkem nás všech. Ten hazard se jmenoval privatizace.  V procesu privatizace byla rozkradena nejméně jedna třetina národního majetku.

            Jan Stráský rozlišuje čtyři druhy privatizace. První jsou různé formy restituce, k nimž měl Klaus, jak popisuji v Anatomii parlamentu, původně vysloveně odmítavý vztah. Druhý byl prodej do českých rukou, ale tam bylo málo prostředků k dispozici (320 mld. Kčs na úsporách). Třetí forma byl prodej „cizímu, západnímu kapitálu“, což Klaus také nepreferoval. Čtvrtý způsob převládl. Bankám spojeným se státem (a které založily většinu privatizačních fondů) byla svěřena úloha dát skupině vyvolených úvěry na nákup podniků. S vědomím, že někdo to vrátí a jiný nevrátí. A nevracení mělo převahu. Stráský konstatuje: „...to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard.“

            Tak tedy banky začaly půjčovat „našim lidem“. Kdo to byli ti „naši lidé“? A proč dlouho chyběl bankovní dohled hodný toho jména? Proč měli privatizátoři náskok před právníky? Stráský prozrazuje důvod. Cílem bylo vytvořit stabilní majetkové opory režimu, vrstvu, která bude nový režim podporovat. A ČSSD se příliš neodlišila-  přes všechny Zemanovy výkřiky- od klausovské cesty. Přechod ke kapitalismu u nás sociální demokracie dovršila a provedla sanaci bank, kterým uvedená operace a spousty špatných úvěrů pouštěly žilou.

            Stojí za to si připomenout výrok profesora Oty Šika ze začátku reforem v roce 1990. Šik si tehdy promluvil Klausovými lidmi, slibujícími ekonomický zázrak. Zdrceně se poté vyjádřil: „Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou ideologii – a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc.“

            Ano, dopadlo to špatně, protože chtěli jenom moc. A teprve teď snad máme šanci to napravit. I v evropských volbách. Protože jenom KSČM byla důslednou oponentní silou této ekonomické katastrofy. Jenom KSČM přišla s vlastní variantou ekonomické reformy, jejíž podstatné části by se daly uplatnit i dnes. A nejsou ani v rozporu s principy a politikami EU.

22. 5. 2014