Problémem bylo nejen myšlení politiků, ale i myšlení vojáků. Přežívala představa, že je možné vyhrát válku jednou klíčovou zničující bitvou. Německý velitel von Falkenhayn u Verdunu záměrně promarnil několik významných taktických výhod, protože chtěl do prostoru bitvy přitáhnout ještě větší masu protivníkových vojáků, aby Francouze zničil. Stejně si počínal i francouzský maršál Joffre, který obětoval pro strategický průlom milion mužů, aniž by doháhl nějakého úspěchu. V obou případech byl výsledkem pouze strašlivý „mlýnek na maso“. Ještě v roce 1936 ve svém článku v Militärmisenschaftliche Rundschau napsal německý maršál von Seeckt, že válka je střetnutím dvou kolektivních vůlí. Tato generace vojenských velitelů ještě hrubě podceňovala techniku. Maršál Moltke třeba při útoku na Paříž nechal své vojáky pochodovat místo toho, aby je naložil na nákladní automobily, čímž by ušetřil jejich síly. Když Britové přišli s vynálezem tanku, Němci tento fakt těžce nedocenili. Proti spojeneckým 6 000 tanků stálo 20 německých. V II. světové válce byla už situace úplně jiná- druhá celoevropská konflagrace byla totálně mechanizovaná. 

Jeden z omylů tehdejších politiků, který ale přežívá dodnes, bylo jednosměrné pojetí závislosti. Představitelé velmocí si arogantně mysleli, že malé státy jsou pouhým objektem jejich her na politické šachovnici. Vůbec nechápali, že nezávislost a závislost jsou propojené. Že se velmoci mohou stát obětí těchto her a zajatci lokálních střetů a místních nacionalismů. Síly a slabiny velmocí byly propojeny. V Německu došlo s odchodem Bismarcka k přesunu od Realpolitik zvažující rizika k Weltpolitik Viléma II. Velký historik Fritz Fischer ve své knize o sáhnutí Německa po světové nadvládě ukázal, že to byla politika nejvyššího rizika. Navíc nereflektovaného rizika. Německo například nemělo říšské ministerstvo financí a Druhá říše (císařství) závisela na tom, co jí dají jednotlivé země. Říšské ministerstvo financí zřídili až sociální demokraté za Výmarské republiky.

Jeden muž tento vývoj čekal a předvídal. Jmenoval se Friedrich Engels. Engels ve svém článku z roku 1887 (27 let před vznikem války!) předpověděl, že příští válka bude celoevropská, vtáhne do konfliktu celé národy, vyžere Evropu až do dna, přivodí zhroucení dosavadních hodnot, že dojde k revolucím, kdy se koruny panovníků budou válet po ulicích, a věc vítězství dělnické třídy se přiblíží. Revoluce nastupují často tehdy, když dojde k úplnému rozkladu sféry zprostředkování. A to se v tehdejší Evropě stalo. Spojení světové války a revoluce tušil i Masaryk, ostatně ve své poválečné knize z roku 1925 válku a revoluci spojil.

Otřes a zhroucení dosavadních hodnot našly svůj výraz ve válečném románu. Tady už neměly žádné místo romantické fabulace, ale syrová realita.  Mezníkem byl Oheň Henriho Barbusse, následoval román Na západní frontě klid od Ericha Mariy  Remarqua, dalšími autory byli Ludwig Renn, Arnold Zweig, Ernest Hemingway, Dobrica Ćosić i Jaroslav Hašek. Ten se ovšem lišil ode všech jmenovaných autorů tím, že se od počátku militaristům smál a nemusel v sobě překonávat žádné iluze. Válečný román vytvořil nový kulturní terén, který měl velký význam pro rozchod veřejného mínění s militarismem.