Především je zarážející, že barvy Vodičkova spolku nereprezentuje někdo z jeho funkcionářů – kupř. jeho tiskový mluvčí Ioannis Sideropulos (což by bylo logické), předseda Jaroslav Vodička (což by bylo ještě logičtější) či Emil Kulfánek ad. Tedy že ho nehájí vedení toho spolku, nýbrž redaktorka časopisu „Naše pravda“ (nástupce „Haló novin“) Monika Hoření, časopisu Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM); pravda je, že Vodičkův spolek a tento časopis jsou spojeny pupeční šňůrou − proto také časopis publikuje i primitivní a vulgární osobní útoky na lidi s kritickými názory na činnost Vodičkova spolku, svědčící o neserózní redakční práci, viz; viz; viz.
Vodičkův spolek, resp. jeho vedení, se věnuje pouze účasti na pietních akcích – tam je totiž vidět. A to je to, oč jim běží. Svou činnost spatřuje jen v manifestační účasti na pietních akcích, přesně vyjádřeno v tom, že chce na pietách osobně exhibovat a tetelit se blahem, že jim čestná stráž bude vzdávat hold, a pokud možno budou vidět v televizi či někde na fotografiích. Žádnou jinou činnost nevyvíjejí – dřívější publikační historická práce neexistuje, přednášková činnost též ne. To však není tradování tradic protifašistického boje, to je sebeprezentace vedení. V živé paměti protifašistický odboj neudržují, historické pravdy nehájí – jen účastí na pietách k tomu docházet nemůže; viz, viz, viz, viz, viz, viz.
Že armáda nenosí věnce Vodičkova spolku, jeho vedení, je přirozené – Vodička vypadl z Overtonova okna, spolek zneužíval dotace ze státního rozpočtu, nehospodařil s vlastním majetkem jako dobrý hospodář. K jeho špatné činnosti by hodně mohli říci zástupci mnoha organizací, kteří z toho spolku na protest proti Vodičkově politice v minulých letech vystoupili, kupř. zástupci platformy „Vraťme vážnost Českému svazu bojovníků za svobodu“.
Proč na pietních akcích, spojených s porážkou německého nacismu, odmítá Armáda České republiky klást věnce Českého svazu bojovníků za svobodu? Protože v jeho čele je Jaroslav Vodička s jeho politickým působením a jeho představou o hospodaření s veřejnými dotacemi a svazovým majetkem. Z toho, že Armáda ČR, asi na pokyn ministryně J. Černochové, odmítá nosit na pietních akcích věnce Vodičkova spolku, nelze vyvodit, že by jim šlo o přepisování dějin atp.; jde jen o to, že uvedený spolek se nechává reprezentovat Jaroslavem Vodičkou a spol.
Pořad dostal titulek „úder ministryni Černochové“; Monika Hoření žádný úder dát nemohla − její tvrzení byla jednostranná; z toho, že armáda nenosí při pietních akcích věnce Vodičkova spolku, jeho vedení, nelze vyvodit, že se v tom projevuje vztah k historické pravdě vážící se k druhé světové válce, k jejímu výkladu, k účasti našich lidí v odboji, i ke krokům prezidenta Edvarda Beneše a prezidentským dekretům; nelze z toho dovodit, že to je mnoho významných momentů, které ty či ony síly začínají různě zpochybňovat nebo reinterpretovat – nejenom některé historické válečné události, ale také výsledek druhé světové války. Taková tvrzení jsou nepodložená. K pokusům o přepisování dějin především mlčí Vodičkův spolek – vzpomeňme např. adorace vlasovců, evropské usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy 2019/2819/RSP/, které je zřetelným přepisováním dějin, politické útoky na Lidice… a svaz bojovníků za svobodu mlčel … nikdo z vedení nebyl schopen na veřejnosti vystoupit, nikdo z nich nebyl schopen napsat něco smysluplného na svazový či jiný web, tiskový mluvčí mlčel…
Údery Vodičkovu spolku nedává ministryně armády, údery Vodičkovu spolku mu dává jeho vedení. A není dobré propagandisticky podporovat likvidaci poctivého úsilí mnoha členů toho svazu o zachování a udržování tradic odboje jeho současným vedením.
