V České republice zná Brixen – i když jenom na dálku – skoro každý, protože do Brixenu byl v 19. století do exilu poslán známý český spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský. Od té doby mají Češi pocit, že být v exilu v takovém místě musí být velmi pěkné. V naší části Evropy se politické odpůrce spíše posílalo na Sibiř.
Hned na počátku bych chtěl říci, že jsem si vědom toho, že se nacházím v místě, kde je evropský vývoj viděn a interpretován jinak, než v zemi, ve které žiji já. Právě těmito rozdíly a jejich příčinami bych se chtěl ve svém dnešním vystoupení zabývat.
Po staletí byla Česká republika – a jistou nemalou dobu společně s Vámi – součástí velké mnohonárodní říše (dnes bychom asi řekli multinacionální říše), ve které se naši občané necítili dobře. V roce 1918 jsme ve formě Československa konečně získali nezávislost. Stejný stav trval – s výjimkou období druhé světové války – až do počátku 90. let, kdy se od nás oddělilo Slovensko.
Se státem, ve kterém nyní žijeme, se identifikujeme. Naší samostatnosti si velmi vážíme, a proto nemáme žádné ambice vytvořit nějakou novou entitu s jinými, většími či menšími státy. Jakékoliv oslabování této entity formou rozhodování o nás bez nás – a je jedno, jestli ve Vídni, Moskvě nebo Bruselu – si nepřejeme. Právě proto se u nás vytvořila mimořádně velká rezervovanost vůči dnešnímu vývoji v Evropě.
V žádném případě nechci předstírat, že vím, co si o těchto věcech myslí lidé v Jižním Tyrolsku. Když jsem sem prvně jel lyžovat, myslel jsem si, že jedu na Passo Monte Croce. Rychle jsem však pochopil, že se nacházím na Kreuzbergpass. Předpověď počasí v místních novinách byla uváděna na mapě celého Tyrolska, nikoli Jižního Tyrolska. I to pro mne byla významná informace. Zdálo se mi, že lidé žijící zde, nemají pocit, že žijí v jasně definované entitě. I s jazykem je to složitější. Když jsem sem prvně jel, vzal jsem si s sebou učebnici italské konverzace, ale to nebylo třeba. S velkým zájmem jsem také tehdy poslouchal vyprávění o tzv. Katakombenschulen, které zde byly ve 30. letech ilegálně organizovány v německém jazyce.
Rozdíl perspektivy je zcela jasný. My jsme rádi, že jsme „daleko od Moskvy“ (podotýkám, že přesně to byl název známé knihy Vasileje Ažajeva z 50. let, kterou jsem měl na základní škole jako povinnou četbu), ale nejsme moc rádi, že se dostáváme stále blíže a blíže k Bruselu. Jako hlavní město nám stačí Praha.
Zdá se mi, že Vy, v Jižním Tyrolsku, jste rádi, že jste díky Bruselu méně závislí na Římu a to, že Brusel od Říma přebírá stále více kompetencí a rozhodovacích pravomocí, Vám nevadí. Vím, že Itálie včera v Turíně slavila 150. výročí sjednocení země. Znám také různé výroky, které k tomu zde v Jižním Tyrolsku, ale i v ostatních částech Itálie, zaznívaly. Musím se ptát, zda byly včerejší oslavy v Turíně, Římě, Palermu nebo Brixenu stejné?
My dnes v České republice nemáme žádný Řím, který bychom chtěli kritizovat. U nás je založení našeho moderního státu v říjnu 1918 národním svátkem v celé zemi a je oslavováno všude stejně. I to je asi významným rozdílem.
Tyto úvahy mne přivádějí k Evropě, resp. k Evropské unii. Znovu a znovu mne překvapuje a zklamává, že lidé nevidí nebo neberou vážně rozdíl mezi Evropou a Evropskou unií. V Evropě jsme Vy i my byli vždycky, v EU jsou Češi pouhých 7 let a Jihotyrolané už 54 let. Do Evropské unie jsme museli vstoupit a bylo to důležité rozhodnutí. Příslušnost k Evropě nepotřebuje žádné rozhodnutí, do té se nevstupuje. Do Evropy patříme, ale v EU jsme členy.
Původní motivace k evropské integraci byla zcela jasná a logická. Evropa po druhé světové válce potřebovala vzájemné otevření se, potřebovala odstranění bariér, které existovaly na hranicích států, potřebovala liberalizaci pohybu lidí, zboží, kapitálu, ale i myšlenek. To bylo realizováno založením Evropského hospodářského společenství (EHS). To byl v mých očích pozitivní krok.
V průběhu času se ukázalo, že kontinent potřebuje také obhospodařování jistého počtu „public goods“, která existují na celoevropské, tedy kontinentální úrovni. To bylo provedeno v následujících desetiletích a důsledkem byla i změna názvu – od EHS k ES, tedy k Evropskému společenství.
Evropa více nepotřebovala. Nepotřebovala umělou unifikaci, nepotřebovala centralizaci a řízení stále více lidských činností z jednoho centrálního místa, nepotřebovala přechod od společenství k unii (od ES k EU) a už vůbec nepotřebovala Evropskou měnovou unii (EMU). Na to je její heterogenita příliš velká. Hypotéza euronaivistů, že „one size fits all“ určitě neplatí. Krize posledních let to demonstrovala zcela přesvědčivě.
Dnešní situace nemá žádné dobré řešení. Buď se musí udělat krok zpět, k nižší formě integrace, nebo krok vpřed k její vyšší formě. Evropské politické elity směřují vpřed, k další unifikaci a k přechodu od EMU k EFU, tedy k Evropské fiskální (finanční) unii. Na druhé straně vidíme, že lidé v Evropě by chtěli vůči Bruselu maximum autonomie, stejně jako lidé v Jižním Tyrolsku chtějí maximum autonomie vůči Římu. (Vím, že velmi riskuji, když se odvážím říci, že očekávám, že Jihotyrolané teprve později pochopí, že je jim ona vysněná autonomie ukrajována z jiné strany.)
Instituce nejsou neutrální, zcela naopak, jejich vliv na lidské chování je velký. Vliv institucionálního uspořádání je důležitý i pro ekonomickou výkonnost. Euronaivisté předpokládají, že prohlubování evropské integrace, tzn. centralizace rozhodování, přináší pozitivní ekonomický efekt. Myslí si, a já to slyším dnes a denně, že čím více integrace a čím více unifikace máme, tím lépe. Tuto implicitní představu si můžeme znázornit následujícím obrázkem:
Eurorealisté vidí nejen pozitivní, ale i negativní efekty integrace. Vědí i to, že pokračování a prohlubování integrace – stejně jako jakýchkoliv jiných lidských aktivit – má klesající mezní efekt a že se dokonce po překročení určitého bodu může stát, že budou nejen mezní, ale i celkové efekty klesat. Můžeme si to představit zhruba takto:
Jsem přesvědčen, že jsou mezní efekty prohlubování evropské integrace už dávno záporné. Jsme pravděpodobně už daleko za bodem B, někde v blízkosti bodu C.
Důsledky dnešního institucionálního vývoje EU jsou jen jednou stranou současných problémů evropské ekonomiky. Z druhé strany působí kvalita dnešního evropského hospodářského systému, který začíná být na celém kontinentě stále více identický, to znamená EUovský. V počátcích evropské integrace převažovaly liberalizační tendence. V její druhé fázi, zejména v posledních dvaceti letech, bohužel dominuje centralizace, harmonizace, standardizace a regulace.
Na začátku chtěli téměř všichni skutečný trh (trh ve smyslu Ludwiga Erharda, i když i on nazýval protiklad centrálně řízenému hospodářství sociální tržní ekonomikou). Nyní dominuje sociální, neerhardovská tržní ekonomika, kde je přídavné jméno sociální daleko důležitější než podstatné jméno trh. Takové ekonomické uspořádání já, spolu s Ludwigem Erhardem a – protože jsme v blízkosti rakouských hranic – s Ludwigem von Misesem a Friedrichem von Hayekem považuji za něco úplně jiného, než je systém volného trhu. Důsledkem takto koncipovaného ekonomického systému je dlouhodobá ekonomická stagnace Evropy ve srovnání s jinými částmi světa.
Na závěr bych se chtěl vrátit k názvu svého projevu, k oné ne příliš růžové budoucnosti Evropy. Měli bychom se snažit dívat se na sebe kritickýma očima, měli bychom začít z tohoto kritického pozorování vyvozovat nějaké zásadní důsledky. Hlavně bychom ale měli být schopni o tom všem otevřeně, to znamená případně i politicky nekorektně hovořit. Přesně to jsem se dnes snažil dělat. Ještě jednou děkuji za tuto příležitost.
Václav Klaus
Publikováno v LN
