Kniha Rok osmý, stejně jako všech sedm knih předcházejících, je jistou kronikou dalšího roku mého prezidentování. Je to sbírka v písemné formě existujících dokumentů – článků, projevů, stanovisek, zápisků z cest, dopisů, úryvků z rozhovorů – kterými jsem reagoval na události roku 2010. Tyto mé komentáře, hodnocení i kritiky, oslavná i smuteční vystoupení, projevy vyplývající z mé funkce, i má „dobrovolná“ vystoupení na kongresech a konferencích po celém světě jsou – alespoň se domnívám – svébytnou výpovědí. Doplňuje je vybraný soubor fotografií.
Je třeba dodat, že jde výhradně o mé texty psané v češtině nebo při jejich psaní v jiných jazycích mnou současně překládané do češtiny. Kromě toho jsem napsal řadu textů v angličtině a němčině – ty lze nalézt na English Pages nebo Deutsche Seiten na mé webové stránce www.klaus.cz. V loňském roce vyšla v nakladatelství Fragment i čtenářsky úspěšná kniha Zápisky z cest, představující pokus, samozřejmě zcela nesystematický, popisovat mé zážitky ze zahraničních cest, kterých za 21 let mého působení v politice byly stovky. V loňském roce jich byl – pro mne překvapivě a aniž umím říci proč – snad vůbec nejmenší počet, pouze 19.
Mezi nejzajímavější považuji krátké návštěvy tří arabských zemí – Egypt, Kuvajt, Libye. Trochu „exotická“ byla i návštěva Makedonie, vždy zajímavá je Amerika – Florida, Washington, New York a po 41 letech jeden den na Cornellské univerzitě, kde jsem v roce 1969 prožil naopak celý jeden semestr. Rusko – alespoň viděno z Moskvy – se rychle rozvíjí. A pak už to byla jenom Evropa – vždy úžasná, ale tentokráte v hrozném vedru se potící Siena, starou, zašlou slávou půvabná Stresa u Lago Maggiore, v listopadovém ránu velmi fotogenický Lisabon (i s povinnou krátkou cestou ve starobylém dopravním prostředku, který je něco mezi tramvají a lanovkou), Kodaň ve sněhové vánici a tak dále.
Za důležitý ediční čin považuji i loňskou publikaci „Autoři CEPu o euru“ (s několika mými příspěvky), kterou jsme vydali v Centru pro ekonomiku a politiku jako reakci na krizi společné evropské měny. V roce 2010 také vyšla řada dalších překladů mé knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ – v dánštině, arabštině, japonštině, černohorštině (což asi bude stará, dobrá srbochorvatština), téměř před Vánoci v Brazílii v portugalštině. Došlo i na 2. vydání v holandštině. Nakladatelství Dokořán vydalo elektronickou verzi této mé knihy, což je má první kniha v dnes módní elektronické podobě.
V Srbsku vydali knihu mých úvah o Evropě „Evropa i EU – Poglad političara i pogled ekonomiste“ (výbor utvořený překladatelem, bývalým velvyslancem Jugoslávie v ČR, doc. Ilićem) a v Německu přišla na trh kniha mých německých textů o Evropě pod titulem „Europa?“. Po jejím představení v Norimberku psali místní novináři, že jsem za slovo Evropa dal „tlustý otazník“.
Rok 2010, stejně jako i sedm předcházejících, byl plný událostí. V domácí politice dominovaly dvoje volby, jak blesk z čistého nebe přišel pád dvou dominantních, byť velmi kontroverzních politiků Topolánka a Paroubka, vznik koaliční vlády se staronovou ODS a zcela novými TOP 09 a Věcmi veřejnými, vítězství ČSSD v komunálních volbách téměř ve všech velkých městech, složité vytváření koalice na pražském magistrátu (s neuvěřitelným chováním pravdoláskovské skupiny, v dané chvíli soustředěné kolem TOP 09), první vládní krize kolem Ministerstva životního prostředí a policejního prezidenta, atd. Byly i věci velmi pozitivní, mezi něž musím řadit výměnu na postu pražského arcibiskupa a guvernéra centrální banky. Některá jména najednou chybí (a některá nejsou, ale nechybí), jiná se zcela nově vynořila, v české politice je patrně nejvýraznějším novým jménem Vít Bárta.
Leccos se událo i ve světě. Pro mne byl nejsmutnější chvílí roku okamžik, kdy jsme se dozvěděli o tragické smrti polského prezidenta Kaczynského a jeho manželky, kteří byli mně i mé manželce velmi blízcí, ze zahraničních politiků nejbližší.
Pro Českou republiku bylo velmi významné, že na Pražském hradě prezidenti Obama a Medvěděv podepsali významnou odzbrojovací smlouvu. Měl jsem zajímavou příležitost zúčastnit se tří velkých summitů – EU-Latinská Amerika (v Madridu), EU-Asie (v Bruselu) a EU-Afrika (v Tripolisu), nemluvě o summitu NATO v Lisabonu a o Valném shromáždění OSN v New Yorku. Hlavní poznatek je dvojí:
– Evropa evidentně ztrácí a efekty přijetí Lisabonské smlouvy ji ještě dále oslabily;
– nastává historický zlom v pokusu o prosazení starého marxistického snu o zbavení se „pout“, ale i nesmírně potřebných patníků, svodidel, zábradlí a záchytných bodů státu ve prospěch „nepolitického“ globálního vládnutí.
Tyto dvě věci, či spíše dvě zřetelné tendence nás bohužel budou provázet i v následujících letech.
Euroamerická část světa (čili tzv. Západ) se pomalu „oživuje“ z předcházející krize, zatímco zbytek světa, či ne-Západ, o žádné krizi prakticky neví. Tři zmiňované summity to ukázaly více než jasně. Dominantními osobnostmi na nich byli brazilský prezident Lula, čínský premiér Wen Ťia Pao, indický viceprezident Hamíd Ansárí, i libyjský Kaddáfí, ale určitě ne Van Rompuy nebo Barroso.
Po finanční a hospodářské krizi vypukla v Evropě krize eura. V Roce osmém je o tom hodně, ale jakékoli kritické poznámky na adresu eura říkám teď, kdy jsou všichni najednou moudří, spíše tichým hlasem a bez jakéhokoli jásotu. Pouze musím opakovat to, co jsem říkal již před dvaceti lety – že společná měna je pro 16 (dnes již 17) velmi různorodých evropských zemí omylem. A že její udržování (spíše stále více už jen pouhé „zachraňování“) je a bude velmi nákladné – ekonomicky i politicky.
O neudržitelnosti doktríny globálního oteplování jsem mluvil v Kodani (slavná Andersenova Malá mořská víla byla ten den chudinka zmrzlá a zasněžená), v Káhiře (ač byl únor a čekal jsem teplo, museli mi tam jako dárek koupit zimní kabát), v Palm Beach na slunečné Floridě, kde v březnu nebylo možné jít ven jen v saku, a v Londýně, kde byl v říjnu klasický londýnský déšť. Tuto předmluvu píšu v Praze, v prezidentské vile na Brusnici, kde jsem loňskou zimu naměřil 49 dní nepřetržité sněhové pokrývky, letos „jen“ 44 dní. Dlouhodobý průměr v Praze je podstatně menší.
Chtěl bych ještě poděkovat nakladatelství Knižní klub za pečlivou práci na knize, Martinu Ervovi a Monice Černé za důležitou asistentskou práci, Zuzaně Rýcové a Michalu Čížkovi za výběr fotografií a všem ostatním, kteří mi celý rok dávali připomínky k mým textům, za cenné rady.
Václav Klaus
Název knihy: Rok osmý – projevy,
články, eseje
Vydavatel: Euromedia group k.s.
Rok vydání:
2011
Počet stran: 392
ISBN: 978-80-242-2945-4
