Důvěra mezi lidmi, důvěra ve stát, shoda na obecném cíli a prioritách je to, co nám dnes chybí a čím musíme začít.
Po té, co slogan „řiďme stát jako firmu“ byl opuštěn, neboť přestal táhnout masy lidí, kteří nějak na chvíli pozapomněli, že nejsou zaměstnanci a že nechtějí, aby jim šéf mluvil do osobního života, objevil se na komunální volby pro změnu jeden nový – „prostě se to nějak udělá“. Období, kdy jsme byli řízeni svrchu, tu už bylo a já z příklonu kyvadla (tentokráte však evidentně mírnějšího) opět na tuto stranu našich temných dějin vyvozuji, že se jako společnost vyvíjíme správně, i když docela bolestně. Do budoucna je však třeba věci správně pojmenovávat a cílit svou energii správným směrem. Myslím si totiž, že je to zcela jinak: „Stát se má řídit jako rodina“ a to je moc těžká každodenní práce. Chce se říci přímo sysifovská. Ovšem na druhou stranu práce směřující jasným směrem s jasným cílem a danými principy.
Předně, jak úspěšná firma tak i dobrá rodina investuje do své budoucnosti. U zavedené firmy je to výzkum a inovace, u rodiny je to vzdělávání potomků, aby se měli lépe než jejich rodiče. Cíl státu je tedy zřejmý, konkurenceschopná ekonomika založená na výzkumu a inovacích. Tedy chceme, aby univerzitám, akademii věd a výzkumným institucím ročně stát přidal 20 mld. Kč (téměř nikdo přitom neví, kolik je státní dluh a roční deficit veřejných financí!!!) proto, aby za pár let inkasoval řádově více zpět od rostoucí konkurenceschopné ekonomiky.
V rodině si lidé věří. Ve firmě si věří méně. Aby ekonomika státu fungovala, musíme si ale věřit. Musíme alespoň věřit, že existuje právo a to nám někdo garantuje. Tedy chceme, aby soudy trvaly 14 dní, aby trest ještě měl smysl a zadostiučinění se dostavilo k poškozeným ještě v reálném čase. Aby, když někoho chytí se sedmičkou a existují odposlechy, tak se do týdne vynesl rozsudek na základě existujících zákonů. Soudci zkrátka potřebují více času, více peněz a tedy buď víc asistentů, nebo méně byrokracie. Nejspíše všeho trochu. Tedy chceme pro soudce 5000 nových asistentů, ne digitalizaci (justice), která ještě nikdy ničemu nepomohla, jen zvýšila byrokracii.
My si ale nevěříme nejen navzájem, ale ani vedení našeho státu. Chybí morální autority (ano chybí, nelze stát proti národu a říkat mu, že se ho nebojím!!!).
Nevěříme ani politickým stranám, dnes už nám nic negarantují, chovají se účelově. Říkají a konají to, co se zrovna v danou chvíli hodí. A tak vznikají další a další jako houby po dešti, právě když je třeba zase něco říct jinak. A někteří z nás řeší zřejmý konflikt jejich zájmů (strany potřebují peníze na svůj provoz) tím, že volíme hnutí, které peníze na svůj provoz zdánlivě nepotřebují, neboť už napojené na systém jsou - jak absurdní. Naše dnešní politické strany jsou bohužel výsledkem našeho poměrného volebního systému. Na komunální úrovni ve volbách v roce 2014 se už ale téměř nevolilo podle stran, naopak v obrovském množství obcí a měst již byla zvolena nezávislá sdružení, většinou postavená na jejích osobnostech. U řadových starostů je třeba začít, těch si vážíme pro to, co dělají. To jsou autority. Možná dnes jen lokální, ale my v tomto přece nikam nespěcháme. Chceme volit tyto osobnosti přímo, chceme jejich přímou volbu. A chceme, aby tito mohli řešit problémy svých měst a obcí a ne nesmyslná stranická zadání.
Přirozený cíl a důvěra jsou to hlavní, co každá rodina, a tedy i náš stát a společnost potřebuje. Není toho zase tak mnoho, ale dosáhnout toho není tak docela jednoduché. Začít bychom ale mohli tímto.
