Obdobný zázrak může odvrátit i nejhlubší krizi Evropské unie. I na jihu Evropy je slyšet názor, že viníkem krize je Německo. Nervozita panuje nejen mezi politiky, ale i veřejností. Ta s velkou pravděpodobností podpoří v příštích volbách stranu vedenou populárním komikem. Italská ekonomika přitom byla v roce 2010 sedmou největší na světě a třetí největší v EU. Italové tak nejsou chudí, ale jejich zemi svírá vysoký veřejný dluh. I přes prosincová fiskální opatření, naději na reformu pracovního trhu, schválenou penzijní reformu, připravované škrty ve zdravotnictví a reformu územního členění státu musí nyní země čelit další studené sprše.

Italští politikové i bankéři unisono tvrdí, že nutným krokem k záchraně Evropské unie je větší integrace. Vytvoření orgánu, který bude řídit fiskální politiku zemí, včetně té daňové, s „přihlédnutím“ k jejich vlastním potřebám. Jsou nakloněni i zdanění finančních transakcí.

A další příklad z ciziny. Jak léčili svého času krizi otcové izraelského hospodářského zázraku? Ministr financí Netanjahu omezil emise státních dluhopisů, aby donutil banky a penzijní fondy investovat do průmyslu a inovací. Finančními vehikly inovací se staly fondy rizikového kapitálu.

Jednoduše, společnost měla a má vysokou míru tolerance „konstruktivního“ neúspěchu čili „inteligentního selhání“. V ekonomice pohybu, hledání a zpochybňování daností není místo na ochranářské pracovní právo, na vysoké daně a rigidní bankovní sektor, kterému vyhovuje jistota státních dluhopisů a zisk „dolaďovaný“ nemravnými bankovními poplatky.