Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se opírá mimo jiné o to, že Karlu Walderode bylo vydáno osvědčení o československém státním občanství, přestože to bylo vydáno pouze magistrátními úředníky a Ministerstvo vnitra mu vrácení občanství oficiálně zamítlo. V jeho prospěch zřejmě zapůsobilo údajné ukrývání československých archivních materiálů na Hrubém Rohozci.

Podle odpůrců vydání majetku byl Karel Walderode však členem Sudetoněmecké strany Konráda Henleina (která se později sloučila s nacistickpou NSDAP), sloužil ve Wehrmachtu, požádal o říšskoněmecké občanství a měl řídící funkci v brněnské Zbrojovce. Je také prokázáno, že od září 1941 do roku 1943 byl příslušníkem německé vojenské tlumočnické čety. Existuje dokonce podezření, že se podílel na překladech výslechů československých občanů v kauze atentátu na Heydricha, což následně vedlo k vyhlazení Lidic a Ležáků.

Problém je v tom, že nacisté na konci války skartovali mnoho svých úředních dokumentů, proto je těžké vše přesně zdokumentovat. Další významnou potíží je to, že postupně vymírají pamětníci druhé světové války. A to je současně velkým nebezpečím do budoucna. To, že vymřou pamětníci, „ztratí” se dokumenty, resp. jsou už dávno skartované.

Nelze se dívat se založenýma rukama, jak jsou potichu přehodnocované výsledky druhé světové války. Odpověď by měl dát raději přímo Ústavní soud a doufejme, že bude ctít nedotknutelnost Benešových dekretů.