Současně je tento zákon z hlediska objektivního přístupu k historii neudržitelným, nepřijatelným pokusem s pomocí svévolně prosazeného mocenského aktu zpětně korigovat, falšovat a „předělávat“ dějiny řady desetiletí dvacátého století. Senátní návrh zákona představuje rovněž nepřípustné ignorování dalšího základního právního principu, podle něhož bezpráví nezakládá (následné) právo. Podle této zásady je akt, jenž se (při svém vzniku) dovolává nebo opírá o dřívější akt, který je v rozporu s elementárními zásadami civilizovaného právního řádu, právně irelevantní. (Např. v naprosté většině států v běžné soudní praxi soud nebere v úvahu důkazy, třeba i velmi závažné, jež byly získány protiprávním způsobem.)
Kromě těchto zásadních výhrad, které diskvalifikují celou konstrukci protiprávnosti socialistického zřízení a na ni navazujících několika kvazi-zákonných opatření, se chci krátce zmínit alespoň o některých z právního hlediska sotva obhajitelných formulacích senátního návrhu.
Např. v § 2, který jakoby vymezuje pojmy v návrhu používané, je v odst. a) dobou, na niž se působnost návrhu vztahuje, úsek „od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989“. Avšak v § 4, odst. 6, se jeho působnost rozšiřuje i na činnost „před dobou nesvobody, pokud jejím cílem bylo zabránit nastolení komunistického režimu“. Jak daleko „před dobu nesvobody“ návrh sahá, se nikde neříká. Domyšleno do krajnosti, mohli bychom se tak snad časem dočkat i toho, že návrh na glorifikaci pachatelů závažných trestných činů bude pokrývat i vyhlazování a perzekuci československých komunistů gestapáky a dalšími orgány nacistických okupantů, jejichž cílem mj. nepochybně také bylo „zabránit nastolení komunistického režimu“.
V odst. 1) písmeno d) a znovu v odst. 6) §3, se bez jakékoliv specifikace nebo vymezení používá termín „mimořádně záslužný čin“. Ve světle vyznamenání vrahů, bratrů Mašínových a Paumera, je možno dovodit, že za „mimořádně záslužný čin“ je považována vražda bezbranných lidí, případně spojená i s loupeží. Nedávné „objevy“ Ústavu pro studium totalitních režimů, které měly ospravedlnit tyto vraždy údajnými politickými motivy, jenom dokreslují, k čemu až může být činnost této instituce, mj. i v souvislosti s projednávaným senátním návrhem, zneužívána.
Naproti tomu v odst. 7) téhož paragrafu je použit termín „zavrženíhodného jednání“, případně „zvlášť zavrženíhodného jednání“ bez jakéhokoli pokusu o definici, jakého jednání se má návrh týkat. Pro slušné, normálně uvažující lidi, nezaslepené antikomunistickou nenávistí, se mezi takového zavrženíhodné jednání na přední místo nepochybně řadí právě vraždy bezbranných civilistů.
Za hrubou urážku a zneuctění památky účastníků protifašistického odboje je třeba považovat ustanovení o tom, že „účastníci protikomunistického odboje“, jejichž nejednou „vpravdě hrdinská“ činnost je popisována v § 4, mají postavení válečného veterána.
Na základě výše uvedeného je pro KSČM návrh senátního zákona nepřijatelný.