Nedávno jsem si v Právu přečetl rozhovor s ministrem životního prostředí Pavlem Drobilem. Přiznám se, že přes rozdílnost politického dresu sleduji řadu kroků pana ministra se sympatiemi. Jsem rád, že se resort pod jeho vedením vrací k reálné politice např. v oblasti obnovitelných zdrojů energie nebo odpadovém hospodářství. S čím ale nemohu souhlasit je jeho postoj k problematice ochrany ovzduší.

Pavel Drobil ho sice vidí jako prioritu, mimo jiné i proto, že pochází z Moravskoslezského kraje, tradičně nejvíce ohrožovaného smogem a exhalacemi. Kupodivu přitom ale nechce řešit malé zdroje znečištění, tedy domovní kotle na pevná paliva. A to přesto, že právě ony se dnes spolu s dopravou stávají stalé vyznamnějšími zdroji znečištění na úkor průmyslu, který pod tlakem legislativy emise významně snižuje. Důvodem je mimo jiné i to, že se v nich bohužel spaluje nejen uhlí, ale mnohdy také domovní odpady.

Pan ministr argumentuje, že při kontrole kotlů by docházelo k omezování domovní svobody a nikdo z nás by přece nechtěl mít každý měsíc u dveří úředníka, který by se ptal, čím topíme. Paradoxně tak dřívější extrémně zelenou ideologii nahrazuje jinou, tentokrát ultraliberální. Za sebe – a myslím že i za spoustu spoluobčanů – mohu říct, že bych kontrolorům na základě zákonného oprávnění naopak velice rád ukázal svůj plynový kotel, pokud bych věděl, že zkontrolují i souseda, zaplavujícího každý den celou ulici dusivým kouřem z pálených plastů, který nejen páchne a štípe do očí, ale hlavně obsahuje nejrůznější jedovaté látky. Jsem totiž přesvědčený, že by i u nás měla platit známá pravda: Svoboda jednotlivce končí tam, kde začína svoboda druhého. Ruku v ruce s osobními svobodami proto musí jít i osobní odpovědnost, v žádném případě nemohou sloužit jako zástěrka pro porušování zákonů a ohrožování zdraví spoluobčanů.

Pevně věřím, že to časem pochopí i pan ministr Drobil a z ministerstva životního prostředí vyjde vymahatelné legislativní opatření na ochranu vzduchu, který všichni dýcháme.