Děkuji, pane předsedající. Vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, já bych navázala na ctěného kolegu Jiřího Čunka. Já s ním souhlasím v tom punktu, že bylo by dobré tady schválit dneska jenom skutečně ty finanční částky pro ty pěstouny a o tom dalším se pobavit dál, protože si myslím, že těch chyb je tam hodně. Ptala jsem se naší legislativy. Říká, že v podstatě pokud se na ně nezapomene, na tu nápravu těch chyb, tak je realizovatelné během těch třech čtyřech let ty chyby napravit. Tak doufám, že se na to nezapomene, protože některé jsou z mého pohledu docela zásadní. Já dlouhodobě vlastně funguji jako dětský neurolog na kojeneckém ústavu v Mostě. Tedy je to jediný ústav vlastně kojenecký v rámci Ústeckého kraje. Jak říkám, náš kraj je vysoce specifický. A tam bych zase navázala právě na Jiřího Čunka v tom, že některé děti skutečně budou velmi problematické prostě do jakékoliv náhradní rodinné péče dát. Protože i teď tam zůstávají v tom kojeneckém ústavu, protože myslím, že od té doby, co tam jezdím, se počet těch dětí, které jsou tam pobytem, významně, ale významně snížil. A zase na druhé straně chodí do mé ambulance pěstouni a vidím to z té druhé strany. Já jim říkám, že jsou to svatí lidé. Někdy přicházejí s manželem, obvykle jsou to ale ty maminky, tety. A jsou to přechodní pěstouni. A ti mi říkali, já jsem s nimi měla docela dlouhé sezení, a oni říkali – ano, potřebujeme navýšit finanční prostředky, protože někdy prostě musíme dotovat to, že máme vlastně péči v pěstounské péči, sami ze svého, protože to prostě finančně nejsou schopni utáhnout. U některých dětí, které mají nějaké ještě navíc zdravotní problémy, pokud to dítě mají. A pak tedy samozřejmě říkají, že třeba konkrétně, co jim vadí, je to, že to dítě, které je tam vlastně na přechodnou dobu, tak ho tam mohou mít vlastně do roku věku. A rok věku, za mě, jako matce, připadá tedy docela jako kruté, to dítě v roce věku, když tam zůstává do toho roku věku, u toho přechodných pěstounů, dát prostě dál. Ty děti to hrozně špatně nesou. Nedivím se tomu. A dokonce některé děti, protože nebylo kam, nikdo je nechtěl, tak šly potom do mezinárodní adopce. Takže ve 2,5 letech, a ta paní, tu znám, byla za mnou nedávno, tak dávala do ciziny do adopce, do Španělska. A já si jako matka nedovedu představit, dnes už dospělého syna, že bych dítě v roce věku někam předávala. Tady by ten systém měl fungovat a jsou to soudy, které dlouho prostě váhají, nemají čas na projednání. Takže mnohdy brzdí přechod toho dítěte vlastně do další rodiny, už třeba trvalé, ale třeba po půl roce. Rok je strašně dlouhá doba. A to, co jsem zase od nich slyšela, říkali právě, že ano, Zlínský kraj, že tam v podstatě čekají lidé na adopci, protože tam snad, říkala ta paní, že jí prostě volala jedna maminka, která čeká asi 3 roky. Ale zase není nijak komunikace s kraji, že by dítě z toho našeho kraje se dostalo jednoduše do toho Zlínského, protože je tam upřednostňována i ta matka, která vlastně porodila dítě, ale nechce ho. A dítě je v pěstounské péči přechodné a potom bude třeba trvalé. Ale prostě aby to dítě bylo blízko té matce. A říkali – tady by se to mělo zase – to říkám ta slova těch matek pěstounek – mělo by to být primárně na ohledu dítěte, nikoliv tedy té matky, která řekla, že to dítě nechce. Takže o tom bychom se měli posléze třeba bavit taky. Jsou to postřehy těch, kteří skutečně v těch problémech jsou. A potom, co jim vadilo, bylo časté třeba, asi to je kraj od kraje různé, ale že jsou často třeba zváni na nějaké pohovory, na nějaká školení, která prostě z jejich pohledu jsou naprosto pak zbytečná, když se třeba opakují, ale 3 měsíce.
Takže to byly takové jejich postřehy, které si myslím, že jsou dost podstatné. A za sebe říkám, že samozřejmě je lepší tedy péče domácí nežli tedy ústavní. Ač tedy musím apelovat na to, aby ty děti tam skutečně nezůstávaly prostě do toho roku věku. Aby se hnuly prostě i ty soudy, musíme na to jít i druhou stranou. A taky apeluji na to, jak říkal kolega Čunek, prostě ty kojenecké ústavy, aby prostě pro určitou skupinu dětí zůstaly, protože si myslím, že jsou v tomto ohledu nezastupitelné. Po dlouhém váhání, zvažování pro a proti, vidím tady prostě, teď se zaměřím na to, že potřebujeme posílit skupinu pěstounskou, protože skutečně je to o těch penězích. Ti lidé půjdou do toho spíš, když ty finanční prostředky dostanou, než když tedy teď je v podstatě nemají.
Tak nakonec asi pro tento zákon zvednu ruku. Ale jak říkám, je zapotřebí se na to podívat ještě jinak. Napravit ty změny. A mělo by se to opravdu kontrolovat, protože pokud ty změny nebudou napraveny, vlastně ty špatné stránky zákona nebudou napraveny a budou přetrvávat, tak je velký problém do budoucna. A měli bychom si to skutečně dát za své. A prostě do roka a do dne, aby to ministerstvo skutečně dostálo tomu slibu. Aby se nečekalo 5 let a nehonilo se to na poslední chvíli, abychom pak zvedali ruku pro něco, pro co jsem původně ani zvednout ruku nechtěla, jo? Protože mně to vadí. Vadí mi to. A vadí mi to i z toho důvodu, že na ten kojenecký ústav jezdím takovou dlouhou dobu. Takže za sebe říkám, že jsem úplně rozpolcená. Mělo to vypadat asi úplně jinak. Ale když vidím ty pěstouny a ty děti, tak asi nic jiného mi nezbude. Děkuji.
