Rozumnému člověku však stačí jen chvíli poslouchat v rádiu autentické "řeči mužů roku 1968" a logicky dochází k závěru, že tehdejší politické vedení československého státu byla parta diletantů nebo přímo "užitečných idiotů". V jejich čele stál Alexander Dubček. Právě tito lidé svou nesmyslnou politikou vyprovokovali sovětské vedení k vojenské akci. A jsou proto ve skutečnosti spoluviníky celé tristní situace, která u nás v letech 1968 -1989, panovala.
V českém povědomí je stále zakořeněna jakási gloriola pro partu tzv. reformních komunistů z roku 1968. Budiž ale jasně řečeno, že tito lidé si nepřáli žádnou demokracii se svobodnými volbami a nepřáli si ani tržní hospodářství. Snili sen o "socialismu s lidskou tváří", kterou ale neuměli ani nijak srozumitelně definovat. Vezli se na vlně všeobecné liberalizace, která se v tehdejší české společnosti prosazovala již zhruba od roku 1960 a které nechával volný průběh prezident Novotný.
Pod liberalizací si ale nemůžeme představovat to, co dnes. Tehdy to znamenalo, že vláda a režim již nepřikazoval tak důrazně (jako v 50. letech) umělcům, co mají hrát v divadlech, ve filmu a v televizi, některým lidem umožnil dokonce i vycestovat na Západ nebo tam třeba i nějakou chvíli studovat, ve státních nakladatelstvích (jiná tehdy nebyla) se mohly začít vydávat i některé (nikoliv všechny) západní knihy. O soukromém podnikání ale nemohlo být ani řeč. To byla tehdejší "liberalizace".
Dokud byl v čele republiky prezident Novotný, toto všechno postupně českou společnost odklánělo od drsných praktik 50. let s jejich stovkami mrtvých a popravených v čele s Miladou Horákovou. Na konci roku 1967 se skupina vrcholných komunistů v čele s Dubčekem domnívala, že povedou republiku lépe než dosavadní komunistický prezident Novotný. S pomocí řady hlupáků z řad inteligence se jí podařilo Novotného sesadit a ještě jej před veřejností mohutně zesměšnit.
Po 9 měsících se ale ukázalo, že nové vedení státu v čele s Dubčekem je parta diletantů. Dubček sám byl tragickou postavou. Byl člověkem, který vyrostl v SSSR a měl dobře znát mentalitu a chování sovětské elity. Jak trapné jsou jeho následné řeči o tom, že toto "mu přece nemohli Sověti udělat". Brežněv si odchod prezidenta Novotného na konci roku 1967 přál. Nemohl Novotnému zapomenout, že do poslední chvíle podporoval jeho předchůdce Chruščova. Už na jaře 1968 ale byl Brežněv z Dubčekova diletantismu naprosto zděšený. Následovalo několik sovětských varování, které "Saša" nepochopil (což ovšem jako vrcholný politik pochopit měl). A když se v Praze nic nestalo, následovala okupace.
Je paradoxem, že prezident Novotný, kterému se všichni "muži pražského jara" posmívali, nikdy nepřipustil rozmístění sovětských ani jiných vojsk na československém území. Zastánci "pražského jara" v čele s Dubčekem toto "dobrodiní" zařídili za pouhých 8 měsíců své vlády. Politici mají často tzv. dobré úmysly. Jediné kritérium pro jejich posuzování je ale to, jak to nakonec reálně dopadlo a co to přineslo jejich státu a jeho občanům. Pražské jaro dopadlo katastrofálně. Muži pražského jara si proto žádnou úctu nezaslouží. Úctu a vzpomínku si zaslouží pouze oběti z řad občanstva.
