Studenti podporovaní hojně médii i ministrem školství by rádi zrušili dabing co nejdříve, ale televizní dramaturgové jejich nadšení mírní a tvrdí, že líní Češi, kterých se před obrazovkami válí většina, se prostě nebudou s luštěním písmenek na pohyblivém pozadí namáhat a raději přepnou na jiný program.

Bojovníci proti dabingu mluví o výhodách originálního zvuku a učení se angličtiny jako spojení příjemného s užitečným, jeho zastánci vyzdvihují úroveň české dabingové školy jako tradici, kterou by byl nesmysl zbůhdarma ničit.

Pravda ale bývá ukrytá tam, kde ji nejméně čekáte. Na celém dabingovo-titulkovém konfliktu není ani tak důležité, kdo vyhraje, protože technické vymoženosti brzy umožní oběma stranám zvolit si takový druh překladu, který jim lépe vyhovuje. Již dnes tuto možnost nabízejí mnohé televizní kanály i digitální nahrávky cizojazyčných filmů. Zajímavější je to, co z konfliktu tak nějak mimochodem vyplývá: že kromě předsudků, které se drží našich myslí jako politici u koryta, se pořád rodí i předsudky nové.

Stereotypem z minulosti je skutečnost, že se Češi ani 20 let po Listopadu nechtějí příliš učit cizí jazyky, a to přesto, že jsme země velikosti mírně řečeno nepříliš ohromující. Jsme prostě líní a k tomu, co se děje za hranicemi, lhostejní. Když už, tak se na to podíváme v televizi, že ano? A nejlépe s dabingem.

Horší je, že proti stereotypům není imunní ani čilejší generace studentů, snažících se v tomto případě o vymýcení předsudků minulých. Neunikla totiž stereotypům nově vznikajícím, jako je absolutní hegemonie angličtiny mezi cizími jazyky a z ní plynoucí ignorance vůči těm ostatním. Programy kin a televizí jsou zavaleny filmy, seriály a připitomnělými soutěžemi americké provenience, což dnešní studenti považují za přirozené, neboť tím svinstvem byli v postkomunistické euforii doslova odkojeni.

Jazyky jako je němčina, francouzština, španělština nebo ruština, které by (tak jak je to běžné v evropských zemích – po boku angličtiny) pomohly nejen k uplatnění mladých lidí na trhu práce, ale i k jejich většímu kulturnímu rozhledu, upadají v americké smršti povážlivě do zapomnění. A kde že je ukryta ona čirá, leč hořká pravda? V neveselém poznání, že kvůli lenosti číst knihy nejmladší Čechové pomalu, ale jistě zapomínají mluvit i už i správně, výstižně a vtipně česky. Takže je možné, že už je za pár nespasí ani ty titulky.