Když se ale poštěstí a divadelní magie vás uchvátí, krásné herečky uhranou a herci rozesmějí, jako už dlouho ne, divadelní zážitek je jako zázrak. Tím silnější, že v době mobilů, počítačů a televizí nabízí živou, opravdickou a neopakovatelnou podívanou.
Naposledy jsem divadelní euforii síly uragánu zažil na představení O líné babičce v pražském Divadle v Dlouhé. Nový, šibalsky rozdováděný rockový muzikál na motivy roztomilé knížky brněnské autorky Aleny Kastnerové mi vlil do duše sílu a radost skoro bych řekl, že i naději, že všechno není ztraceno. Co vám budu povídat, chechtal jsem se od začátku až do konce. Stejně jako má manželka a dvanáctiletá dcera.
Jednotlivé scény a písničky mají šmrnc, prostou, ale jímavou divadelní krásu a všudypřítomný laskavý humor, který je dnes obzvláště podpultovým zbožím.
Babička, o které celé to písničkové divadlo – a že je to občas pěkně vypečený, vybroušený a divoce šlapající rock and roll – vypráví, není vůbec líná. Právě odešla do důchodu a místo toho, aby hlídala vnoučata svým uspěchaným dětem, začíná si plnit dávné sny: projet se superrychlým autem, proletět vzducholodí, naučit se na počítači a vylézt na nějakou vysokou horu v Himalájích. Babička je čupr ženská a s každou replikou i písní dokazuje, jak se dá radovat ze života i v době, když všichni kolem tvrdí, že nemají na nic čas.
Vydání knížky O líné babičce se stalo kulturní událostí samo o sobě, nová inscenace režiséra Jana Borny a Miroslava Hanuše jí dává další, uhrančivý rozměr. O hercích z Dlouhé je známo, že nejdou jen vynikající činoherci a loutkoherci, ale také talentovaní zpěváci a skvělí muzikanti, srší z nich hravost a radost z divadla. Kongeniální je pak otextování slavných rockových hitů Miroslavem Hanušem, které se mění v pestrý ohňostroj krásné češtiny, jakou už věru není často slyšet.
Po legendárním písničkovém představení s Petrem Skoumalem Kdyby prase mělo křídla a rozverném muzikálu o tom, jak přichází na svět malý človíček Myška z bříška, vznikla v divadle v Dlouhé další hudebně divadelní pecka nejen pro děti, ale zároveň pro celou rodinu (babičky a dědečky nevyjímaje), ve které dojatý a rozchechtaný divák mimoděk cítí svěží a životodárné kořeny Osvobozeného divadla nebo Semaforu.
Je překvapivé a krásné zjistit, že navzdory všeobecné pokleslosti kultury, hudebního vkusu i naší rodné češtiny vznikají oázy radosti, díky nimž můžeme být rádi, že jsme tu, a dokonce i zase po čase hrdí na to, že jsme Češi. Anebo Slováci, protože jeden z nejbrilantnějších výkonů podává v „líné babičce“ Martin Matejka jako chlupatý slovenský Yetti, který společně s českou babičkou zapíchne na vrcholek Mont Everestu do sněhu „československou“ vlajku.
