Hned na začátku rozhovoru jsem se zeptal, jaké mají pocity před návratem z letní prázdninové Prahy do bojujícího Doněcku. Odpověď byla velmi lakonická. Jsme lékaři, víme, kde nás potřebují, .... a máme tam syna.

Vyprávěli mi, jak jejich syn, také lékař, traumatolog, po každém dalším bombardování automaticky odchází do nemocnice, protože ví, že tam za několik desítek minut přivezou nové raněné, a jak na operačním sále operuje raněné pod kontrolou samopalníka. Vyprávěli mi, že byla vybombardována vysoká škola, kterou dříve studovala jejich dcera. Vyprávěli mi, jak jejich příbuzní museli žít v městečku poblíž Doněcku, před tím než mohli odejít mimo oblast bojů. Prožili mnoho dní bez vody, elektřiny a možnosti koupit bez problémů základní potraviny. A museli vařit na ohni před domem tak jako ve středověku.

Obyvatelé Doněcku se snaží odejít z oblasti bojů do klidnějších míst. Někteří k příbuzným a známým, ať už na Ukrajině nebo v Rusku, někteří za přechodný pobyt v bezpečí musí i platit. Peníze však ubývají, a proto jsou i tací, kteří se naopak do Doněcku museli vrátit a přežívají ve městě bez dopravy, vody, elektřiny, bez potravin.... .

Na závěr rozhovoru si paní Elena povzdechla se slzami v očích: "jestli bude válka dále pokračovat, co s námi a s naším rodným městem bude?".

Co víc dodat? Doufám, že všichni dostanou konečně rozum, a že boje na východě Ukrajiny skončí. Možná dokonce už dnešním dnem, pokud se mocní v Minsku dohodnou.

"Vždyť tam jsou lidi!" (J. Werich)