Nový přístup
Tento projekt slouží jako jeden z modelových příkladů, jimiž Evropská unie se snaží stimulovat rozvoj zanedbaných regionů. Navrhovaný projekt COST C 27 vychází z teoretického konceptu deprivace. To je sice velmi obecný a široký pojem, avšak důsledky deprivace jsou již mnohem více homogenní a mohou být shrnuty pro účely hledání politik, jejichž cílem je rychlé zlepšení socioekonomických parametrů (zejména příjmy obyvatel, pracovní příležitosti). Environmentální zájmy, které jsou podstatné pro posuzování udržitelnosti politických návrhů, jsou často ignorovány, a dokonce vnímány jako omezování ekonomického rozvoje – zřídkakdy jsou chápány jako přínos pro rozvojové příležitosti.
Příčiny deprivace jsou stejně široké jako samotný koncept. Mezi základní příčiny patří:
- Izolace/vzdálenost: např. horské obce či obce velmi vzdálené od center pracovních míst a služeb jsou znevýhodněny v příležitostech k rozvoji
- Nedostatek či nepřístupnost zdrojů uplatnitelných na trhu: přesto, že je to příliš volně definovaný koncept, může vést k začarovanému kruhu mizení pracovních příležitostí a následně k poklesu příjmů a škrtům v investicích.
- Existence citlivých zdrojů: přírodní i vyráběné zdroje, jež jsou citlivé na přílišné využívání, mohou být rovněž překážkou rozvoje. Avšak i udržitelný rozvoj ve smyslu konzervace či posílení těchto zdrojů by mohl být přínosný.
- Špatný management existujících zdrojů: mnoho malých obcí, které disponují nějakým zpeněžitelným zdrojem může být odsouzeno k deprivaci v důsledku špatného řízení těchto zdrojů (např. špatná regulace území, korupce, absence silných občanských skupin, plýtvání neobnovitelnými zdroji atd.)
- Nevyrovnaná konkurence větších městských území či atraktivnějších ekonomických sektorů: menší obce v blízkosti měst mohou být ohroženy suburbanizací a fenoménem urban sprawl. Tato konkurence může vést až k deprivaci. Na druhou stranu menší obce mohou také přináležet k větším městským oblastem a identifikovat se s nimi.
Evropská unie disponuje několika politickými programy čelícími důsledkům deprivace. Patří mezi ně Strukturální fondy, obecně výzkum a vývoj, Šestý environmentální akční program Evropského společenství, Evropská konvence o krajině či Strategická direktiva pro rurální rozvoj. Akce COST C 27 však je zaměřena na národní, regionální či lokální projekty a politiky.
Cíl projektu
Hlavním cílem projektu je prozkoumat, posoudit a optimalizovat různé politiky orientované směrem k udržitelnému rozvoji, určené pro malé deprivované venkovské obce. Protože mezi základní příčiny deprivace patří izolovanost sídla, zaměřujeme se na zkoumání podmínek mobility obyvatelstva v daném regionu. Analyzovat úroveň dopravní dostupnosti z hlediska vlivu na uspokojování potřeb obyvatel je cílem participace v tomto projektu.
Nejdůležitějším z výsledků projektu je poskytnutí více informací lokálním samosprávám a vytvoření občanské společnosti, jež bude schopna čelit neudržitelným rozvojovým návrhům. Toto jsou tedy dvě základní cílové skupiny. Projekt vytvoří fórum pro výměnu zkušeností mezi zástupci obou skupin – pomocí workshopů a seminářů, a také pomocí rozhovorů mezi výzkumníky a zástupci samospráv. Role akademiků je omezena pouze na koordinaci a výzkum.
Dalším cílem projektu je rovněž posouzení udržitelnosti úspěšných rozvojových politik ať již teoretických, či již někde implementovaných.
Rurální oblasti potřebují péči
Společnost, její ekonomika a dnes i sama příroda je závislá na obyvatelstvu žijícím a pracujícím na venkově. I když jeho počet v souvislosti se změnou ekonomiky a struktury národního hospodářství stále klesá a zřejmě bude klesat i nadále, jako v ostatních vyspělých zemích. Každý stát ale potřebuje, aby ve vesnicích zůstávali mladí lidé, aby se tu rozrostlo podnikání, aby tu bylo příjemné bydlet. Práce venkovských lidí je nezastupitelná v péči o krajinu a doslova živí ostatní obyvatele.
Někdejší politika, snažící se vyrovnat život na vesnici se životem ve městě, se neblaze podepsala na tradicích venkova. Zejména na bydlení je to vidět. I v malých obcích můžeme vidět domy městského typu, někde dokonce domy panelové, které byly předpokládány spíše pro městský způsob života.
Základy programu obnovy vesnice byly položeny někdy počátkem osmdesátých let. Ne u nás, ale v Německu a poté v Rakousku, kde bylo dosaženo pěkných výsledků. I další západoevropské země si význam venkova uvědomovaly rychleji než my. K myšlence obnovy venkova se připojila vláda ČR v roce 1991, financování ze státního rozpočtu se začalo objevovat až v roce 1994. V meziobdobí byla rozpracována teoretická část obnovy venkova, která zahrnuje i pohled sociologický.
Problematika sociologie venkova má praktický význam při řešení sociálních problémů na vesnici, při obnově vesnice, tvorbě a ochraně životního prostředí na venkově a při plánování a usměrňování struktury osídlení. Ta má napomáhat při rekonstrukci podmínek pro materiální a kulturní rozvoj občanů žijících na venkově, bez ohledu na velikost bydliště. Humánní hledisko přikazuje rozdělit civilizační vymoženosti po celém území v souladu s vyrovnaným vývojem struktury osídlení. Cílem je optimalizace sídelní struktury v takovém rámci, kde má každá lokalita své místo v systému výrobně-ekonomickém, ekologickém a společenském. V tomto chápání nejde jen o vyrovnání venkova na úroveň města, cílem je diverzifikace a racionální uspořádání prostoru, ve kterém obyvatelstvo žije a pracuje. Na základě vědecké koncepce půjde o :
- účelné využití lidského potenciálu (evaluace možností vývoje)
- utváření sídel z ekonomického hlediska a sociální integrace
- vhodné využití přírodních podmínek a zdrojů.
Vychází se z představy o neustálém vzájemném působení mezi společností a prostředím. Rozvoj ekonomiky, sociálních vztahů a kultury klade stále větší požadavky na plánování prostředí, na usměrňování jeho vývoje podle potřeb člověka, na základě syntézy sociálních cílů, fyzikálních prvků a ekonomických sil.
Venkov - venkovský, rurální jsou termíny, které se vztahují na určitý typ rozmístění populace v prostoru. Za venkovské se označují oblasti nebo lokality s malým počtem a nízkou hustotou obyvatelstva. V podstatě jde o ekologické hledisko, které odpovídá statisticko-demografickému kritériu velikosti lokalit na základě počtu zde žijících obyvatel. Objektivním východiskem je rozdílný vývoj oblastí a lokalit. Docházelo k němu pro nerovnoměrné přírodní a klimatické podmínky a rozdílné surovinové a lidské zdroje. Výsledkem je diferenciace na ekonomickém, sociálním a kulturním stupni vývoje uvnitř jedné a té samé společnosti. Této problematice se věnovali P. Sorokin a C.C. Zimmerman ve své práci "Principles of Rural - Urban Sociology", 1929, ve které se pokusili o soustavné zpracování rozdílů mezi venkovem a městem. Zajímali se o charakteristiky venkovské populace, které ji odlišují od městské populace, jako např. biologické znaky obyvatelstva, sociálně psychologické črty, diferenciace povolání atd. V této práci pokračovali s dalším zpřesněním Redfield a Sjoberg.
Evropská rurální oblast a vesnice
Z vývoje velikostních skupin obcí a ze zastoupení obyvatel v lokalitách různého velikostního typu usuzujeme na koncentraci populace a na dosahovaný stupeň urbanizace (ruralizace). Na venkově bydlí v současné době méně než 40,5% obyvatelstva státu. Znakem je vysoká hustota osídlení s převažujícím počtem malých sídel. Česká republika vykazuje rozsáhlé oblasti se sídly o počtu 100-1000 obyvatel. Slovensko má poměrně větší sídlení útvary s jedním až několika tisíci obyvatel.
Rozmanitost
místních typů a diverzita rozvoje ztěžuje jednotné definice vesnice. Můžeme se
pouze odvolávat na různé elementy výrazu rurální oblast a vesnice, které určují
všeobecné pochopení tohoto slova:
- Zemědělský výraz díky zemědělské produkci a zemědělským stavbám.
- Malý počet obyvatel, zvláštní sociální vztahy a charakteristická osídlení.
- Těsné spojení sídla s přírodou a krajinou.
- Vlastnictví domů a pozemků jako převažující forma.
Historická vesnice byla do sebe uzavřená samostatná životní a sídelní forma, která zajišťovala skoro všechny funkce potřebné pro život. Typickými elementy vesnice byla zemědělská produkce a těsný vztah tohoto typu lidského sídla k přírodě. V dávné minulosti bylo venkovské obyvatelstvo buď výlučně nebo převážně činné v zemědělské výrobě. Taková jednotná vesnice ve své čisté podobě však i dříve existovala velice zřídka a dnes existuje ještě méně. Většina rodin bydlících na vesnici vydělává na své živobytí dnes v jiných oblastech než je zemědělství, také většina pracujících je zaměstnána mimo vesnici. V současnosti zemědělsky činné obyvatelstvo představuje už jen část venkovské populace. V průmyslově vyspělých zemích pojem venkovský neimplikuje příslušnost k zemědělství jako ekonomické činnosti. Zde není ruralita a příslušnost k zemědělství totožná. Přesto ve venkovských oblastech se dále soustřeďuje značná část zdrojů, fondů a ekonomických činností - převážně část zemědělské výroby, těžby surovin atd. V aglomeracích a příměstských územích již převažuje dojížďka za prací do výrobních center. Obyvatelstvo je zaměstnáno převážně v primárním a sekundárním sektoru. Specifický jev v našich venkovských sídlech jsou "kovozemědělci", kdy jeden z dospělých členů rodiny pracuje v zemědělství a druhý v průmyslu. Sociální struktura české a moravské vesnice se i v současnosti značně mění. Venkov se stává bydlištěm stále většího počtu obyvatel, kteří s činností v zemědělství mají málo nebo dokonce nic společného. Venkovská populace se mění v aglomeraci jedinců, jejichž profesionální složení je již značně různorodé. V České republice, stejně jako v jiných průmyslově vyspělých zemích, je pro venkovskou populaci typická zemědělsko-průmyslová či dokonce průmyslově-zemědělská hospodářská struktura. Vesnický a městský životní styl se v současnosti k sobě přibližuje. Výraz těchto změn je ovšem v různé sídlištní struktuře různě velký. Bývalé vesnice pohlcené v aglomeraci velkých měst ztratily již zcela zemědělskou funkci, zatím co vesnice v odlehlých regionech si zachovaly doposud zemědělský ráz.
Podle odborného pohledu je možné vytvářet typologické systémy venkovských sídel. Mohou se sestavovat podle demografických a sociálních charakteristik, funkcí, rozsahu a intenzity funkčního využití, historického vývoje. Dalšími hledisky mohou být přírodní prostředí, prostorové členění, podobnost architektonických forem, podíl památkového stavebního fondu atd. U nás existují rozdílné problémy u rozmanitých venkovských sídel v různých regionech. Někde existují obce se zastaralou ekonomickou infrastrukturou, vybavením a strukturou výrobních zařízení. Jsou to hlavně obce agrární. Jinde existují obce, v nichž došlo k explozi infrastruktury. Zde vznikly potíže jiného druhu. Závažná je také problematika průmyslových oblastí se specifickými, pozitivními i negativními účinky. Dále existují obce poblíž velkých aglomerací zatížené enormním dojížděním za prací a novými přistěhovalci z města. I malá města, která nemůžeme charakterizovat jako vesnická a zemědělská pro jejich charakter, se dostávají při obnově do obdobných problémů. Využití typologie těchto sídel není bez významu, předpokládá se pro stanovení prognóz vývoje sídleních útvarů a sídleních soustav, při vytváření zásad a regulačních opatření pro výstavbu.
PŘÍMĚSTSKÉ OBLASTI
Velký význam má průzkum příměstských oblastí, do kterých migruje obyvatelstvo jak z venkova, tak z měst. Zemědělská i nezemědělská populace se koncentruje v těsné blízkosti měst a velkoměst mimo centrálního městského jádra (rural-urban fringe, suburbs). Tyto oblasti není možné zařadit ani do venkovské ani do městské kategorie. Někteří odborníci je pokládají za lokality nového typu, s velkým rozvojovým potenciálem. Jsou charakteristické pro společnost s vysokým stupněm industrializace a urbanizace. Z těchto důvodů nestačí spojovat vesnici s plánováním krajiny, protože celá řada vesnic existuje v aglomeracích a městských regionech. I některé části měst obsahují jako pozůstatek dřívějšího vývoje části vesnických sídelních struktur. Proto rozsah otázek a řešení spjatých s obnovou vesnice sahá od problematiky od center vzdálených regionů venkovského prostoru až po restrukturalizaci vesnic v okolí velkých měst. V procesu změn 70tých a 80tých let - tzv. centralizace a zaváděni střediskové soustavy osídlení - ztratila často mnohá vesnice svoji samosprávu. Proto výraz vesnice je používán častěji jako sídelní jednotka a ne jako samosprávná jednotka. Vesnice může být v tomto smyslu místo nebo část větší obce. Ale dnes existuje zase mnoho vesnic, které jsou již znovu samostatnými obcemi.
V devadesátých létech, v souvislosti s budováním satelitních zahradních městeček bohatších vrstev v příměstských oblastech, se rozvoj těchto částí stal středem pozornosti mnoha výzkumů. Potvrzují se obavy, že okolí velkých měst je novou výstavbou poškozeno nejvíce. Satelity likvidují příměstskou krajinu, parazitují na ní, jsou monokulturní a ve své podstatě trpí stejnými nedostatky jako panelová sídliště. Po revoluci se začalo stavět všude kde to bylo výhodné, bez ohledu na ráz krajiny a její potřeby. Každý kdo restituoval pozemky se je snažil a nadále snaží co nejvýhodněji zpeněžit. Mezi architekty se vžil pojem "restituční urbanismus". Neznamená nic jiného než nahuštění co největšího počtu do krajiny se nehodících domků na co nejmenším území. Vznikají dvě skupiny obyvatel (starousedlí zemědělci a bohatí přistěhovalci z měst) bez větších sociálních kontaktů. Přistěhovalci však přinášejí investice (kanalizace, plyn, komunikace atd.) To ovlivňuje celkem liberální postoj měst a obcí. Extenzívní rozvoj zastavěného území sídel do dosud volné krajiny na úkor přírody, zemědělské a lesní půdy má negativní dopad, který je možno vidět ve všech věcných, územních, ekonomicko-sociálních a v tom zejména demografických a environmentálních souvislostech.
Děje se tak totiž v době, kdy obyvatel u nás nejen nepřibývá, ale začíná ubývat. Spousta pozemků a budov v již zastavěných sídlech vybavených dopravní infrastrukturou nemá vhodné či vůbec žádné využití. Případné nové potřeby by zde mohly být bez problémů uspokojeny. Místo toho dochází ke skokové spontánní urbanizaci často bez řešení technické infrastruktury a hromadné dopravy, což záhy začíná působit na životní prostředí a tím i na atraktivitu a přitažlivost pro další komerční využití. Extenzívní expanzí se obyvatelům měst a obcí zvětšují vzdálenosti mezi bydlištěm a pracovištěm, bydlištěm a službami a bydlištěm a místem s možností rekreace a regenerace sil v přírodním prostředí. Značně rostou nároky na dopravní obsluhu a technickou infrastrukturu a to nejen na prvotní investice, ale i na provozní náklady na údržbu a opravy. Tyto náklady ovšem nesou veřejné rozpočty, nikoliv investoři těchto špatně lokalizovaných novostaveb. Protože se vytrácí i kompaktnost sídel, která podmiňuje efektivitu obsluhy prostředky veřejné dopravy, vyklízí se pole individuální automobilové dopravě při obsluze území. Mimo to se často likvidují nejkvalitnější lokality z hlediska příměstské krátkodobé rekreace. Územní plánování a ekologická ochrana zřejmě naráží na svobodu majetnického nakládání s pozemky a stojí zatím při realizacích stranou.
VENKOVSKÉ BYDLENÍ
Velikost venkovských sídel je u nás udávána nejčastěji do 5000 obyvatel, charakteristické jsou nízké hustoty obyvatel v okrajových regionech dokonce do 7O osob na hektar. Zastavění je převážně 1-2 podlažní, charakteristická je venkovská struktura osídlení. Urbanistický půdorys ve venkovském sídle je výrazně ovlivněn zemědělskou výrobou, kde pracuje minimálně 15% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Hustota bydlení je na venkově nízká (70-80 obyvatel/ ha). Venkovská rodina má větší možnost ovlivnit způsob svého bydlení vzhledem k tomu, že objekty vlastní - u nás v současné době z 86%. Na konkrétní podobu bydlení mají vliv zejména tyto faktory:
1. životní úroveň rodiny
2. podíl ekonomicky aktivních členů rodiny
3. životní cyklus rodiny, způsob soužití
4. struktura rodiny (počet členů, generační a věkové složení)
5. začlenění rodiny do sousedských vazeb a sítě sociálních vztahů na vesnici, prestiž rodiny v místě
6. profese členů rodiny a její začlenění do pracovních vazeb na vesnici.
S klesajícím počtem lidí zaměstnaných v priméru bude méně osob vázaných profesí na venkovské obce a zvýší se poptávka po formách bydlení přibližujících se bydlení městskému. Proto návrhy venkovského bydlení budou muset ve větší míře skloubit přednosti bydlení na úrovni doby s přizpůsobením se potřebám zemědělství a tradičním výhodám venkovského způsobu života. Dům zemědělce ale musí respektovat specifika bydlení na vesnici, zejména by měl být přizpůsoben zemědělskému provozu hospodářství. Máme tyto možnosti:
a) zemědělské usedlosti - tradiční - v současné době se hledá jejich moderní forma
b) rodinné domky samostatně stojící - nejvhodnější, ale náročné na pozemky, sítě a investice. Jsou i energeticky náročné.
c) rodinné domky řadové
d) venkovské vily
e) moderní formy rodinné výstavby vhodné do vesnického prostředí, např. atriové rodinné domy, obytné pahorky atd. osazené a upravené tak, aby zapadaly do obrazu vesnice
f) vícepodlažní bytové jednotky - dříve nevhodně používané.
Z hlediska dispozic je důležité funkční napojení obytného prostoru na hospodářský prostor. Odlišné bude uspořádání a situování některých místností jako např. kuchyně, vzhledem ke specifikům životního způsobu zemědělců. Kuchyň pracovní a zároveň obytná saturuje potřebu rodiny mít kontakt, dohled na děti i společné stolování.
Velmi často chybí vyšší občanské vybavení. Absence kulturních, školských a zdravotních zařízení je nejčastěji kritizovanou realitou venkovského života. Venkovský prostor je důležitý i proto, že krátkodobě zde tráví rekreaci různými formami skoro 100% obyvatel státu. Trend přeměny bytového i hospodářského fondu těchto sídel pro případné rekreační funkce bude intenzivnější zvláště v oblastech s příznivými podmínkami pro rekreační využití či pěstování sportu a hobby.
SOCIÁLNÍ ASPEKTY OBNOVY a DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ
Struktura obyvatelstva ve venkovských oblastech se v současné době liší od struktury městského obyvatelstva především v míře porodnosti, velikosti domácnosti a věkové struktuře. V dalších letech je možné počítat s přiblížením všech těchto hodnot situaci ve městech. Jde např. o zvýšení podílu obyvatelstva v poproduktivním věku. Stárnutí populace s regresivním vývojem sídla probíhá rychleji v odlehlých územích a polohách. Doprovází ho ztráta obytné funkce lokality. Tempo je dáno polohou a velikostí sídla, dostupností a věkovou skladbou obyvatel. V dlouhodobé perspektivě je možné očekávat u vesnických sídel různý demografický vývoj podle rozdílného demografického výchozího stavu a geografické polohy. Zatím co vesnice v aglomerovaných oblastech a okolí velkých měst v následujících letech mohou počítat s nárůstem obyvatelstva, nejmenší vesnická sídla v odlehlých regionech jsou ohrožena dalším odlivem obyvatelstva. Počet lidí, pracujících v zemědělství, se u nás stabilizoval na úrovni unijních států (zhruba kolem pěti procent) a demografové naopak zjišťují, že pomaličku roste počet lidí, kteří se stěhují na venkov, anebo trvale žijí na chatách či v příměstských, nicméně již venkovských oblastech.
Očekávaný demografický vývoj bude mít dlouhodobě vliv na utváření venkovského prostředí. Jde o změny ve struktuře obyvatelstva. Změní se poměr mezi mladými a staršími obyvateli. Již dnes můžeme sledovat u malých odlehlých vesnic značné úbytky obyvatelstva. Ve vesnicích bez dostatečné nabídky pracovních míst bude očekávaný vývoj v demografické oblasti značným problémem. To dokládají průzkumy ve sledovaných oblastech, kde především mladší a lépe kvalifikovaní obyvatelé naznačují možnost migrace vzhledem ke špatným možnostem vzdělání a pracovního umístění ve venkovském sídle.
PŘÍČINY PROBLÉMOVÉHO STAVU
Středisková soustava osídlení a zemědělská velkovýroba v minulosti se nejčastěji udávají jako příčiny současných ekologických i sociálních problémů vesnice. V šedesátých a sedmdesátých letech byl v naší územně plánovací praxi zaveden hierarchický princip střediskové soustavy osídlení. Měla racionální jádro, její teoretická východiska byla založena na rozborech skutečných sídelních soustav. Cílem střediskové soustavy bylo racionalizovat rozmístění obslužných zařízení a tak poskytnout lidem na venkově srovnatelný standard jako ve městech. Praktické uplatňování v zemích s centrálním plánováním bylo mnohdy dogmatické a subjektivistické. Znamenalo, že v malých "nestřediskových" obcích byly zlikvidovány pracovní příležitosti a základní vybavení. Byla tam uměle omezována i svépomocná výstavba rodinných domů. Tím se v těchto sídlech dále zhoršily životní podmínky, místo toho, aby se zlepšovaly, jak bylo původním cílem.
Vedle toho došlo k narušení původních ekosystémů nevhodným hospodařením (velkovýroba), kdy vznikla celá řada negativních jevů projevujících se snížením biologické a estetické hodnoty krajiny. (Půdní a větrné eroze, znečištění prostředí chemickým odpadem - hnojiva, prostředky proti plevelům a škůdcům atd.).
I v tzv. střediskových vesnicích byly značné ztráty kvality krajiny způsobené novou výstavbou, škody v cenném přírodním území. Nová výstavba často zatěžuje své okolí (vizuálně, ekologicky atd.). Nekoordinovaná výstavba na vesnici podkopává snahu o zachování vlastního charakteru některých oblastí. To potom může odradit jiné zájemce o investování v území a tím znemožnit zachování krajinného rázu a regeneraci života místních komunit. Bylo uděláno málo pro to, aby nová výstavba byla integrována do okolní krajiny. Nejčastější negativní případy jsou: extenzivní stavební vývoj, obestavování mimo intravilán, nerespektování urbanistických, architektonických a provozních podmínek sídla. Ztráta kvalitní zemědělské půdy může být zaviněna nekoordinovanou, neekonomickou výstavbou, obestavováním komunikací vyššího řádu. Značně se zvyšuje množství napojení obslužných komunikací vyššího řádu. Zvyšují se neplánované veřejné výdaje za inženýrské sítě, komunikace, pozemkové úpravy atd.
Nedostatečná je efektivnost výstavby a údržby infrastruktury (5-15 m komunikací a technických sítí na 1 obyvatele). Výstavba občanského vybavení se děla často realizováním nadměrných kapacit zvláště ve střediskových obcích. Mnohdy nejsou vesnickými obyvateli využívány, potíže s nimi jsou v obrazu vesnice s jejich negativní architektonickou stránkou.
Sporná je výstavba obytných souborů městského charakteru na vesnici, takových obytných typů, které působením svého tvaru, ploché či nízké střechy, převislým okapem a rámováním, proporcí oken a celkovým detailem včetně situování, nezapadají do charakteristiky tradičního venkovského stavebního postupu. Vizuální charakteristiky venkova negativně ovlivnilo mechanické přenášení městských typů a architektonických prvků do vesnického prostředí, nevhodné cize působící formy. Použití suterénu, zejména na svahovitém staveništi, vede k takovým budovám, které se žádným způsobem nevztahují k místním krajinným formám. Docházelo k využití takových materiálů, jako je beton, kov (např. hliník) a umělé hmoty, které jsou neslučitelné s venkovským prostředím, někdy i nevhodná kombinace materiálů na jedné budově.
STRUKTURÁLNÍ ZMĚNY
V současnosti probíhají značné ekonomické a společenské změny, které staví obce do zcela nové situace. Na pozadí strukturálních změn se mění i úkoly vesnice v sídelním systému. Mění se hospodářská struktura, mění se charakter zemědělského hospodaření a zmenšuje se počet pracovníků v zemědělství na úroveň obvyklou v Evropě. Zemědělství určuje strukturu pouze do určité míry. V samotné vesnici dochází k úbytku zemědělských i nezemědělských pracovních míst. Některá sídla neodpovídají nárokům na moderní bydlení. Sociální kontakty jsou značně zúženy vytěsněním kulturního života do měst a zvýšenou mobilitou. Mnohé vesnice ztratily svoji politickou samostatnost.
I proti zmíněným tendencím je ale, podle názoru obyvatelstva, vesnice stále místem těsného spojení s přírodou, krajinou a zachovává svoje výhody jako místo bydlení, práce, volného času, kultury i příjemného sociálního prostředí. Ochrana přírody nabývá na důležitosti. Není ale možné přehlédnout, že mnohé vesnice budou mít v budoucnosti potíže, díky společenským změnám. Probíhá soutěž mezi obcemi a regiony v hospodářské oblasti, která ovlivňuje tvorbu pracovních míst a zprostředkovaně i počet obyvatel. Tyto změny urychlují vývoj vesnického osídlení a působí na sídelní strukturu venkova i na místní vzhled. Je možno postavit otázku, jak velké jsou možnosti rozvoje venkovského osídlení a který druh pomoci je jim potřeba, aby se prosadily v konkurenci velkých center. Staré vesnické struktury musí nacházet nové funkce a nová napojení. Úkolem obnovy vesnice je nalezení a využití vlastních rozvojových tendencí. Urbanistické a architektonické řešení by k tomu mělo vytvářet prostorové a stavební předpoklady.
STRUKTURÁLNÍ ZMĚNY V ZEMĚDĚLSTVÍ
Zemědělství jako existenční zdroj ztratilo na vesnicích svůj dřívější význam. Na základě změn zemědělské výroby a zvýšení produktivity se budou v budoucnosti i nadále prosazovat určité formy specializace a místní koncentrace. To znamená, že počet podniků a také počet pracovních míst v zemědělství se bude nadále snižovat. Zmenšení významu zemědělství má vliv na charakter a tvorbu venkovského osídlení:
- zemědělské budovy a zařízení jsou často prázdné a nevyužité, zhoršuje se jejich stavební stav
- sociální a hospodářská struktura vesnice se mění
- mizí historická identita s místem, která byla dříve těsně svázána se zemědělskou produkcí
- často se změnami v zemědělství ztrácejí vesnice i další funkce (bydlení, trhy).
Strukturální změny v zemědělství mění sídelní strukturu republiky v dlouhodobém časovém horizontu. Vesnicím v odlehlých regionech hrozí zhroucení hospodářských struktur, pokud nenaleznou vhodnou produkci a nezajistí si pracovní místa. Pro přežití těchto vesnic je životně důležité zřízení nezemědělských pracovních míst v regionech.
ZMĚNY HOSPODÁŘSKÉ STRUKTURY
Současně se zemědělstvím se mění hospodářská struktura i v jiných odvětvích. Nové výrobní technologie vedou k rušení tradičních výrobních postupů. Roste význam plánování, správy, výzkumu a vývoje. Změny se projevují v mnoha oblastech:
- nové informační technologie umožňují zvětšit nezávislost na sídle, hospodářský rozvoj se i nadále koncentruje v průmyslových centrech a jejich aglomeracích
- proces koncentrace v průmyslu a obchodu se zintenzivňuje
- zvyšují se požadavky na kvalifikaci, čímž jsou vyvolávány zvýšené nároky na pracovní místa a kvalitu bydlení
- kratší pracovní doba znamená v budoucnosti větší množství volného času a tím i vyšší nároky na jeho kvalitní využití
- otevření hranic v roce 1989 vytvořilo nové podmínky a umožnilo přehodnocení vesnického osídlení v příhraničních regionech.
Tento vývoj dává šance, ale znamená i určité nebezpečí pro vesnice a malé obce. Z decentralizování podniků a z jejich zvýšených požadavků na umístění mohou některá venkovská sídla získat určité šance, zvlášť ta, která se nachází poblíž velkých měst. V okrajových regionech naproti tomu dojde k dalšímu úbytku pracovních míst. Zde pouze turistika a zdravé využití volného času městského obyvatelstva poskytne nové funkce v turistickém ruchu. Půjde o rozpoznání problematiky rozvoje a ocenění rozvojových možností každého regionu a každé vesnice.
Doprava v marginálních regionech
Nezaměstnanost je v Česku stále palčivějším problémem. Potýkají se s ním například i dopravní firmy. Lidé přestávají jezdit do práce, klesá vytížení některých linek a ty se pak musí rušit.Dopravci tím přicházejí o tržby a lidé jsou odříznuti od spojení na větší města. Nezaměstnaní zůstanou doma, nikam nechodí a mají problém najít si novou práci. Jedním z receptů na nezaměstnanost by podle návrhů Národní ekonomické rady vlády mohlo být právě zahuštění dopravních spojů v regionech s vysokou nezaměstnaností. Chceme dosáhnout toho, aby lidé mohli dojíždět za prací i do vzdálenějších míst.Výdaje na podporu posílení dopravní obslužnosti byly jedním z klíčových bodů. V budoucnosti by se mohli dočkat lepší dopravy na příklad lidé z Ústeckého, Moravskoslezkého kraje, Vysočiny ale i dalších regionů. Kraje a úřady práce by takové opatření uvítaly. Například dopravci z Libereckého kraje trpí tím, že se omezují směny a ruší pracovní místa v mladoboleslavské Škodovce a závodech na ni navázaných. Počet cestujících radikálně poklesl, některé linky se musely rušit. Není však nutné zřizovat spoje nové, stačilo by uchovat ty stávající. Zároveň však upozorňuje na to, že takový krok by stál vládu nemalé výdaje.
ZMĚNA POJETÍ VESNICE
Nový pohled na problematiku osídlení ve venkovských oblastech vyvolaly především tyto změny:
Počátkem 70 let nastal obrat ve filozofii řízení (NSR, Rakousko, Francie), místo řízení shora z centra se prosadilo řízení zdola na úrovni sídel a regionů, starý centralistický mechanismus selhal. Znamenalo to ústup od sebevědomého centralismu, od přesvědčení, že centrum nejlépe ví, co potřebují lidé. Chybnost centralismu je viděna na venkově v narušení životního prostředí, sociální struktury atd. Přitom se udála změna názorů na koncepci plánování vůbec. S modifikací plánovací koncepce došlo k obratu, k decentralizaci, s tím souvisí vznik nových idejí, nových postupů. Idea plánování zdola přišla s tezemi: "Mysli globálně a funguj lokálně", "A teď to vezměte do svých rukou a začněte plánovat zdola". Celospolečenské změny u nás po roce 1989, zejména přechod k demokratickým principům řízení společnosti, znamenaly podstatné zvětšení samostatnosti a samosprávy obcí.
Neméně významný byl i přechod k tržnímu hospodářství, odmítnutí modelu plánovitého hospodářství, který se neosvědčil. Díky tomu se podstatně zvětšil počet subjektů zasahujících do rozvoje vesnických sídel. Velkou roli bude hrát ekonomická samostatnost obcí a odpovědnost obcí při zajišťování pracovních míst.
Obě předcházející změny vyvolávají změnu další, kterou je rozpad zemědělských družstev a státních statků či jejich podstatná modifikace. Vznik či znovuobjevení některých forem zemědělské výroby, které v nedávné minulosti ve vesnickém prostoru vymizely nebo hrály zcela nepodstatnou roli (rodinné hospodářství atd.). Přestavba zemědělské velkovýroby a potravinářského průmyslu na nové tržní podmínky. Pokračující vědeckotechnický rozvoj se projevuje v zemědělství u nás novými přístupy: ekologizace zemědělství s jeho formou tzv. alternativního zemědělství, ekologická recyklace hmot - uzavřený koloběh (např. statková hnojiva), nové přístupy např. přístup ke zvířatům podle druhů a jejich potřeb, minimalizace a miniaturizace technických zařízení, omezení chemizace, genové inženýrství. Zvětšuje se kontrola zásahů do ekosféry, ekologizuje se funkční využívání území se záměrem udržet vysokou produkční schopnost půdy.
Zavádí se nové funkce do venkovského území nebo rozšiřují ty, které existovaly v menší míře (služby, rekreace atd.). Maximální využití všech rezerv venkovského prostoru, intenzifikace činností. Využití lokálních zdrojů, včetně pracovních sil a z toho vyplývající dekoncentrace výroby a osídlení.
Zmenšení denní mobility: v důsledku restrukturalizace národního hospodářství a růstu cen pohonných hmot se zmenšují možnosti dojíždění za prací do měst. V souvislosti se zvyšováním tarifů v dopravě dochází k omezování přepravy osob a materiálů. Důsledky jsou v koncentraci výroby a vlivu na osídlení.
Změny životního stylu venkovského obyvatelstva, zejména tzv. "urbanizace" v sociálně psychologickém smyslu, kvantitativní a kvalitativní změny hodnot a nároků (výběrovost zaměstnání, nároky na obslužná a rekreační zařízení). V důsledku zvýšení vzdělanosti, zvláště v příměstských oblastech, ale platí to i obecně, dochází ke zkulturnění forem a modifikace životního stylu.
Koncem devadesátých let stále více obyvatel České republiky opouští velká města a stěhuje se do menších měst a na venkov. Nový je návrat lidí do vesnic, silný vztah k přírodě. Tento trend se v ČR objevil počátkem devadesátých let a statistiky z roku 2009 potvrdily jeho pokračování i když v posledních letech již ztrácí na intenzitě.
Demografové a sociologové hovoří o různých příčinách tohoto vývoje. V první řadě stojí za tímto trendem stále horší životní podmínky ve městech. Obyvatele velkoměst velmi tíží zvyšující se náklady na bydlení a nedostatek bytů vůbec. Velká města jsou drahá a stále méně ekologická. Na venkově se bydlí laciněji a zdravěji. Šanci prožít přirozenější dětství mají děti na venkově. Na jednu stranu menší nabídka organizovaných zájmových aktivit, na stranu druhou možnost trávit čas bez větších rizik bez dozoru venku. V důsledku zvýšení ekologického povědomí se zvyšuje zájem o trvalé i přechodné bydlení v místech s hodnotným přírodním prostředím. V důsledku větší informovanosti nastává zvyšování nároků na úroveň obytného a životního prostředí. Ekologicky nekvalitní prostředí měst a zvláště nedostatečná úroveň sídlištního prostředí (estetická, ekologická) působí jako motivační faktor migrace. Zejména ekologicky cítící mladí lidé se chtějí vracet, žít a pokud možno i pracovat tam, kde se narodili. Požadavky na kvalitní životní prostředí jsou zvláště výrazné v posledních letech. Citlivost na sníženou kvalitu životního prostředí a na záporné zásahy do ekosystému se díky větší informovanosti podstatně zvýšila. Zdravý vzduch, blízkost přírody a nezničené životní prostředí jsou dnes velmi důležitými faktory při volbě bydliště. Vesnice a venkovské prostředí mohou tyto požadavky lépe uspokojit než města a velká centra. Ale také ve venkovských regionech dochází k degradaci krajiny např. ničením ekologických zelených ploch, situováním průmyslu a skládek, intenzivním zemědělským využitím, dopravním zařízením apod. Proto musí být dochovaná kvalita krajiny a přírody zachována a pokud možno optimálně chráněna. Zvláště musí být zachovány místní jedinečné atypické prvky a ekosystémy.
Objevuje se pocit sounáležitostí s místem, se společenstvím obce, pocit lokálpatriotismu. Stále častěji se volá po vytváření bydlení šitého na míru pro různé socioprofesní skupiny obyvatelstva (rodinné domy pro zemědělce, bydlení duševních pracovníků atd.). V důsledku špatné demografické situace velké části vesnické populace se aktualizuje potřeba takového bydlení, které lze adaptovat v průběhu rodinného cyklu. Zvětšují se nároky na variabilitu a flexibilitu dispozice, zvětšení úložných a skladovacích prostor, respektování potřeb a nároků všech skupin obyvatelstva (věkových, i zdravotně postižených atd.).
Změna v dostupnosti informací. Život na vesnici probíhá v soudobých civilizačních a kulturně společenských podmínkách. V dnešním, vzájemně propojeném světě nastává určitá globalizace identity. Masová média poskytují velké množství informací z celého světa pro všechno obyvatelstvo. Touto propojeností mezinárodních informací dochází k určité unifikaci hodnot, kritérií, postojů, názorů a vzorců chování. S tím je spojený útlum místních venkovských specifik a tradic. Dnes už nelze říci, že z topografie krajiny a místního výrazu můžeme definovat psychosociální identitu obyvatel vesnického sídla. Vnitřní struktura a utváření vesnice se nemění ve stejném tempu jako její funkce. Staré, rostlé struktury (urbanistické, stavební, sociální, hospodářské) ztrácejí svoji funkci. Nové perspektivy nejsou stejně jasné. Strukturní a funkční obnova vesnice na jedné straně a projekční nepřipravenost i neujasněnost na druhé straně nejsou v souladu. Vnitřní problémy vesnice jsou viditelné ve zvyšujících se hustotách zastavění, špatném stavebním stavu budov, nedostatečném vybavení obydlí, v nevyužitých budovách, dopravních problémech. Tyto stavební a urbanistické problémy zase ovlivňují atraktivitu vesnice. Změna funkce, jako např. přechod od zemědělské výroby k využití cizineckým ruchem a turistikou, může přinést další urbanistické problémy. Řešení této problematiky rozvojovými programy, tzn. řízení rozvoje cestou urbanistické a architektonické obnovy, přispěje k rozvoji a obnově celé vesnice.
LIDSKÝ FAKTOR
Rozhodující potencionál pro rozvoj vesnice je identifikace s místem a připravenost obyvatel se angažovat. Proto nejdůležitějším úkolem je mobilizace a motivace občanů.
POSTOJ K OBNOVĚ VESNICE
Dotazníkové i jiné průzkumy v poslední době dokládají poměrně velkou oblíbenost vesnických sídel. Přednosti vesnic jsou viděny v sociálních, ekologických kvalitách. Je to především značná identifikace s místem, rozvinutá síť sociálních kontaktů, vysoké ohodnocení vesnické pospolitosti a spokojenost se zvláštními ekologickými kvalitami, blízkost přírody a čistota vzduchu. Naproti tomu je záporně ohodnoceno vybavení kulturním zařízením, vybavenost školami a další infrastrukturou, někde i nedostečné napojení na dopravní síť. Ve srovnáních mezi městským a venkovským obyvatelstvem je situace poněkud lépe hodnocena venkovským obyvatelstvem. Je spatřována perspektiva vesnice především v obytné funkci, péči o přírodu a krajinu a intenzifikaci sociálních vztahů pospolitosti. Za předpokladu zvýšené mobility a zvětšení objemu volného času je možno počítat se značnou přitažlivostí vesnice jako bydliště, místa rekreace a smysluplného trávení volného času. Venkov je možno vidět jako jednotu specifických vlastností a možností:
- blízkost přírody
- intenzivní sociální vztahy
- jedinečná kultura a historie
- zdravé prostředí.
ORGANIZACE OBNOVY VESNICE
Obnova vesnice je proces založený na participaci všech či většiny občanů, tedy i na spolurozhodování. Není jednoduché hned zjistit, co lidé na vesnici doopravdy potřebují. Stejně jako je důležité dotazování, co si lidé na vesnici přejí, je důležité pozorování, co lidé skutečně dělají. Mnoho věcí lidé žádají, aniž je to adekvátní jejich potřebám. Často se na vesnici setkáváme se záměry, které jsou špatnou kopií městských řešení (hřiště městského typu - děti si přitom mohou hrát takřka všude).
Program obnovy vesnice se vždy zabezpečuje v součinnosti s místním obyvatelstvem. To zaručuje, že se řeší každé území a problematika vždy "na míru" plány a podpůrnými projekty. To zároveň určuje, které obce budou vybrány k podpoře svého programu. Osvědčuje se dát přednost hlavně těm obcím, které se mohou a hlavně chtějí samy postavit na nohy. Jen těm aktivním má smysl v tomto díle pomáhat a podporovat je.
Nejdůležitější je účinná spolupráce partnerů, kteří za obnovu vesnice odpovídají (orgány územního plánování, architekti, obecní zastupitelstvo, starosta, další zainteresované instituce). Projednávání a schvalovací proces je v demokracii a tržní ekonomice daleko zdlouhavější a vyžaduje pečlivou přípravu ze strany zpracovatelů. V okolních zemích s podobnými charakteristikami venkovského osídlení a jeho historií (Rakousko, Německo) je zvykem vytvářet pracovní skupiny, ve kterých se angažují místní zainteresovaní občané. Tyto pracovní skupiny mohou mít formu občanských iniciativ, spolků, sdružení, zájmových skupin, které v obci existují nebo třeba vzniknou právě k tomu, aby nějak zpracovávaly či ovlivnily územní plán. Tyto skupiny můžou být formální i neformální. V Dolním Rakousku byly oficiálně ustanoveny, je to vlastně registrovaný spolek. Nemusí to být výhodou, protože mnoho lidí už do takových organizací z principu nevstupuje, jsou už organizovaností přesyceni. V Tyrolsku jsou pro řízení obnovy vesnice ustavovány jenom pracovní skupiny.
SLOŽENÍ PRACOVNÍCH SKUPIN: Skupiny jsou založeny na bázi dobrovolnosti, což je velkou výhodou. Může to ale vést k četným problémům, protože v některých skupinách jsou lidé nekonstruktivní, s malou autoritou. Také je možmo sledovat, že mladí lidé se chovají při obnově vesnice dosti zdrženlivě. Vyčkávají, neboť jsou principiálně nedůvěřiví k jakékoli formě organizace. Jsou spíše ochotni převzít jednotlivé konkrétní úkoly. Pak spolupracují, ale nejsou ochotni se zapojit do dalšího a soustavného procesu.
OCHOTA K ZAPOJENÍ SE DO PRACOVNÍ SKUPIN: V této oblasti existují velké rozdíly. Záleží na charakteristice obce, na existenci pracovních příležitostí v obci, zda obyvatelé dojíždějí do zaměstnání denně, týdně atd. Těm, kteří odjíždějí za prací každý den, zbývá velmi málo času na společnou aktivitu, nemají už dost energie. Často ti, kteří se vracejí jednou za týden, mají potřebu se aktivně na konci týdne ve své vsi vyžívat. V naší i zahraniční praxi však často narážejí zpracovatelé také na nezájem, který je vzápětí vystřídán někdy i dosti neracionálním odporem a napadáním ze strany těch, kteří se cítí být návrhem plánu nějak přímo dotčeni.
ROLE ŽEN V PRACOVNÍCH SKUPINÁCH: Novým jevem je, že tyto pracovní skupiny pro obnovu vesnice poskytují příležitost také ženám. Ty se tak konečně zapojují do veřejné práce. Tradiční spolky na vesnici většinou fungovaly bez nebo s malou účastí žen. Ženy tak byly svým způsobem vyloučeny z rozhodovacího procesu na vsi. V pracovních skupinách jsou ženy velmi aktivní a mají velikou sociální kompetenci. Jsou houževnaté a dokáží se tvrdošíjně zasadit o to, co považují za důležité. Existují četné a velmi úspěšné skupiny, kde ženy jsou ve vedoucích pozicích.
VEDOUCÍ PRACOVNÍCH SKUPIN: O místo vedoucího pracovní skupiny často usilují lidé, kteří jsou v obci noví. Ti však s obcí nemají ještě ten opravdový kontakt pro dobrou spolupráci, který je právě potřebný. Lepších výsledků bylo většinou dosahováno tam, kde se vedení skupin ujali lidé dlouhodobě usedlí. K úspěchu u této práce je nutná znalost lidí a dobré vztahy k nim.
OBLAST PUSOBENÍ OBECNÍCH ZASTUPITELSTEV A STÁTNÍCH INSTITUCÍ:
Jestliže obnova vesnice má zvýšit a nikoliv ubrat kvalitě vesnických sídel a krajiny, tak půjde o dlouhodobý promyšlený proces. Obecní zastupitelstva a spolupracující plánovací instituce by měly zvážit své cíle a záměry v této oblasti a posoudit jejich reálnost i možnosti financování. Pro ověření a konkretizaci programu obnovy vesnice zpracovávat modelové projekty pro specifické regionální a lokální podmínky. Zároveň by měla existovat představa, jak může obnova vesnice dosáhnout těchto cílů. Jestli má mít odborné vedení týkající se výběru území a stavebních forem odpovídající efekt, tak musí být připraveno v rámci plánu, který by měl být jasný, těsně se vztahovat k řešené problematice a být maximálně současný.
Obecní zastupitelstva, státní orgány a další zúčastněné instituce mohou povolovat další rozvoj obcí jen za předpokladu, že se tak bude dít jen v harmonii s přírodním a kulturním prostředím. Musí proto posuzovat projekty s ohledem na architektonické a urbanistické řešení a začlenění do okolní zástavby a krajiny. Analyzovat významnější zásahy do ekologicky a esteticky důležitých krajinných prvků a urbanistických struktur (silueta sídla, okraje lesních ploch, regulace vodních toků, zejména v sídlech, cestní a silniční síť, reliéf terénu a rozptýlená zeleň). Vzhledem k tomu, že výsledný návrh obnovy vesnice podléhá schválení obecního zastupitelstva, je nutné, aby obecní zastupitelstva vzhledem ke své velké odpovědnosti pracovala na rozvoji obcí kontinuálně. Obecní zastupitelstva a stavební úřady budou muset v tomto smyslu zvýšit náročnost na architektonickou kvalitu při povolování výstavby. Sledovat úroveň činnosti odborných orgánů. Zřídit poradenské služby pro potencionální stavebníky. Zkvalitnit odbornost řídící práce, organizovat instruktáže pro vedoucí pracovníky obecních zastupitelstev a prováděcích podniků atd. Zajistit, aby volení účastníci - členové zastupitelstva - byli informováni o efektivnosti a důležitosti zvolené stavební politiky třeba pomocí seminářů a studijními cestami v řešené oblasti. Je prospěšné organizovat semináře, kde by se publikovaly zásady stavbení politiky v sídle.
Nekompromisně je třeba sledovat dodržování projektů, vyvinout a uvést v život systém účinných sankcí za nedodržování odsouhlasených řešení a tzv. divoké stavby a nepovolené úpravy. Zajistit podmínky rozšíření sortimentu výrobní základny stavebnictví v místě s upřednostněním místních materiálů a místních pracovních sil. Vytvářet také výrobky pro přestavby a modernizace stávajícího stavebního fondu.
Úřady povolující novou výstavbu a změny při vydávání normativů vztahujících se k formě a užitým materiálům musí mít na vědomí zvýšenou cenu takových provedení. Rady směřující k zjednodušení a úpravě formy a proporcí ve venkovských oblastech mohou znamenat zvýšení nákladů. I když větší pořizovací cena znamená také větší cenu při prodeji, lepší užitné vlastnosti a nižší náklady na údržbu. Další důležitou otázkou je právní status obnovy vesnice, např. v Rakousku není obnova vesnice právně závazná a je to oceňováno jako výhoda. Není to přesný projekt zástavby, spíše jakýsi soubor doporučení, která se dále propracovávají. K tomu je nutná společná motivace občanů, jejich snaha udržet vesnici v pořádku.
SPOLUPRÁCE S ARCHITEKTY, PROJEKTOVÝMI ORGANIZACEMI A ORGÁNY ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ
Projektování obnovy vesnice (územní, hospodářské, sociální) lze organizovat trojím způsobem:
- Celé plánování a projektování se nechá předem vypracovat odborníky a po dokončení se předloží občanům.
- Ve druhém způsobu si obyvatelstvo ve svých pracovních skupinách navrhne řešení některých konkrétních problémů samo a teprve poté si pozve odborníky na propracování.
- Oba předešlé postupy jsou propojeny, často to bývá optimální postup. V zahraničí je běžné, že občané vytvoří skupinu aktivistů, která dělá prostředníka mezi občany a zpracovateli plánu po dobu zpracování.
Zpracováním projektů na obnovu vesnice a potřebné detailní dokumentace je třeba pověřovat odborně kvalifikovaná pracoviště. Tyto specializované firmy musí převzít závazek úzké spolupráce s obcí a všemi zainteresovanými institucemi i soukromými účastníky. Projektové organizace by měly respektovat jedinečnost prostředí jednotlivých vesnických sídel. V architektonické tvorbě vyloučit zavádění cizorodých a rušivých prvků, území řešit citlivě a v harmonii s celkem. Vědomě spolupracovat s občany v otázkách rozvoje obce a životního prostředí, zúčastněnými v pracovních skupinách i mimo ně. Projednávat veřejně i s organizováním výstav a besed, na kterých vysvětlují své návrhy a naopak vyslechnou názory a připomínky občanů. Ve svých návrzích skloubit soudobé architektonické a provozní požadavky s návazností na životní styl obvyklý v sídle, navazovat na venkovské prostředí, tradici lidové architektury a tak docilovat kontinuitu výstavby.
Součástí programu obnovy vesnice je zjednodušená dokumentace, zahrnující též vyčíslení nákladů na realizaci programu a návrh na způsob jejich úhrady. Projekt na "Obnovu vesnice" se skládá zpravidla z výkresů (map) a textové části. Z nich musí vyplývat zásady řešení, jejich vyhodnocení a rozhodnutí, která pak lze realizovat. Zvláštní důraz se klade na grafickou dokumentaci a její srozumitelné a přehledné znázornění, které mohou občané pochopit. Tento projekt má ozřejmit, zda je nutné, aby obec sestavila, změnila nebo doplnila dosavadní plány zástavby. Musí být v souladu se stávajícím územním plánem obce, pokud tento nemá být případně změněn. Projekt obnovy vesnice má vykazovat a odůvodňovat opatření nutná pro zlepšení životních a pracovních podmínek. K nim náleží návrhy na stavební úpravy vhodné pro řešenou vesnici. Elaborát by měl obsahovat také návrhy a opatření pro majitele nemovitostí, která jsou schválena z hlediska obecního, veřejného a celospolečenského zájmu. Tato opatření se promítnou do stavebního pořádku a místního výrazu.
Plán obnovy se musí pokusit o takové řešení, které nebude napadáno žádnou skupinou a přitom bude ve veřejném zájmu. To je v demokratické společnosti daleko složitější než v centrálně řízené, kde participace veřejnosti je nanejvýš formální.
MARKETING A OSVĚTOVÁ ČINNOST
Péči o životní prostředí projevuje především kultivovaný stavebník a obyvatel. Z toho důvodu je nutné zvyšovat informovanost obyvatelstva o stavebním dění v oblasti, jeho kulturní přehled o kvalitě architektury. Je možné místně rozvinout různé formy účinné propagace pro zvýšení architektonické úrovně a koncepce výstavby místními komunikačními kanály.
Jednou z cest je zabezpečit výběr hodnotných vzorových a typových podkladů, vytvářet místní katalogy pro různé podmínky s větším sortimentem domků, velikostních řad, technologií. V těchto ilustrovaných katalozích pomocí fotografií, kreseb a diagramů demonstrovat dobré a špatné příklady umístění a formování nové výstavby v sídle. Tyto katalogy by mohly být zasílány každému žadateli o stavební povolení a informováni jimi by měli být i zájemci o výstavbu, místní architekti a stavební firmy i banky poskytující úvěry na výstavbu. Na odborech výstavby, radnicích a obecních zastupitelstvech by mohly být stálé výstavky ilustrující místní příklady úspěšného stavebního a architektonického řešení. Vedle staveb a jejich navrhování a formování by se tyto věci měly objevit ve veřejných debatách, komentování a kritice při schvalování místních plánů obnovy. To by mohlo umožnit veřejnosti, voleným zástupcům i architektům a orgánům územního plánování dosáhnout konsensu o směrech a postupech vývoje sídla. To potom zaručí, že rozhodnutí při navrhování budou se zakládat na předem stanovených kritériích a nikoliv na osobním vkusu. Bez stálého aplikování jasné a nedvojznačné politiky by utrpěla věrohodnost a platnost plánování při obnově vesnice.
Těžiště přípravy a realizace programu obnovy venkovských sídel spočívá na iniciativě obyvatel příslušného sídla nebo souboru sídel. Nejdůležitějším předpokladem obnovy vesnice v našich podmínkách je navázání spolupráce s místním obyvatelstvem. Obnova musí řešit místní problémy, je potřebné vzbuzení zájmu, jen tak může dojít ke vzájemné spolupráci odborníků, místního zastupitelstva a zainteresovaných občanů. Důležitou podmínkou pro aktivní zapojení občanů do společného díla je vzájemné pochopení, a to jak místní problematiky odborníky, tak odborných aspektů místními občany. K tomu porozumění vede především vzájemná informovanost, poskytování konzultací a odborných informací, zpracování projektů srozumitelnou formou, jejich pořizování a projednání s institucemi a občany.
Nadřízená ministerstva a pověřené státní orgány v místě (kraj, region, eventuálně okres, místní samospráva) zajišťují odbornou pomoc a zabezpečují státní podporu pro zpracování programu obnovy vesnice místním samosprávám a podporují jejich realizaci.