S ohledem vysoký na podíl imigrantů a muslimského obyvatelstva v těchto zemích se jejich vlády, po mnoha chybách svých předchůdců, musí nyní snažit urychleně najít způsob jak se svými minoritami nadále mírumilovně koexistovat, zařadit je více do majoritní společnosti a odstranit frustraci v této části společnosti. Současně ale mají problém  jak nastavit jasná pravidla jejich soužití s majoritní společností, vlády. Ustupují jejich rostoucím požadavkům, a proto nevzniká na minority dostatečný tlak, aby se asimilovaly ve společnosti…..kruh se de facto uzavírá. A proč se to všechno děje? Pravděpodobně kromě jiného i proto, že přistěhovalci dnes tvoří v těchto zemích tak významný elektorát, že jej musejí všechny vlády brát v úvahu.

Naopak v České republice a dalších zemích střední Evropy se musíme prioritně postarat o to, abychom se v blízké ani ve vzdálené budoucnosti ve stejné situaci, v jaké jsou dnes západoevropské země, neocitli a současně musíme mít na zřeteli jak zájmy celé Evropy, tak zejména naší společnosti a státu.

Smysl proto nemají ani jednoduché návody jak se vypořádat s islámem v Čechách ani demonstrace proti muslimům a dosud nepostaveným mešitám. Vždyť u nás zatím!, ve srovnání se západní Evropou, prakticky žádní muslimové ani mešity nejsou.

Jak bylo řečeno, jsme ve srovnání se západní Evropou v odlišné situaci především díky našemu odlišném historickému vývoji.

• V české společnosti je podíl muslimů a imigrantů vůbec ve srovnání se západní Evropou velmi nízký.

• Česká společnost nemá koloniální minulost a nedopadají na ni proto reminiscence historických křivd z koloniálního období.

• Vzhledem k „budování socialismu“ v poválečném období se česká společnost nepodílela ani na Marshallově plánu ani na „hospodářském zázraku“ 60. a 70. let a neměla tak potřebu masivního dovozu levné pracovní síly ze zámoří.

• Největší skupinu imigrantů v ČR tvoří Ukrajinci, kteří se snadno asimilují ve společností. Mají s Čechy podobné historické kořeny, víru, mentalitu. Včetně toho, že se vzhledem nijak neliší od rodilých Čechů.

• V Čechách prakticky neexistuje sociální napětí mezi imigranty a majoritní společností, které je hlavním důvodem radikalizace imigrantů ve Francii i jinde (nikoli hluboká víra v Alláha, ale pocit neúspěchu a vykořenění přivádí potomky imigrantů ve 2. a 3. generaci ve Francii do náruče radikálního islámu).  

Na druhé straně však dosavadní (ne)činnost české vlády v této oblasti nedává záruku, že se problémy islamismu a imigrace bude v budoucnu dařit v České republice úspěšně řešit. 

Abychom se v budoucnosti vyhnuli etnickým, sociálním, náboženským, bezpečnostním a jiným problémům, které dnes v souvislosti s imigranty a islámem otřásají západoevropskými společnostmi, je třeba, aby Česká republika přistoupila k problematice imigrace aktivně. Nesmíme jen pasivně čekat, koho nám války a krize v okolním světě do republiky přinesou, nebo nám je případně přidělí Brusel. Měli bychom se naopak sami rozhodnout, kdo má předpoklady pro to, aby byl pro naši zemi přínosem.

Je přece na nás, koho do naší země pozveme, aby v ní začal svůj nový život.

Parlament, vládní orgány a další instituce by měly proto jasně definovat, jaká kritéria budou muset budoucí imigranti do ČR splňovat. Tato kritéria by měla být podstatně přísnější než ta dosavadní a měla by zajistit, aby se naši noví spoluobyvatelé beze zbytku ztotožnili s mravními hodnotami, právním systémem a zvyky majoritní společnosti. Nelze připustit, aby se imigranti řídili například vlastním právním systémem-šaría atp. Těchto kritérií bude samozřejmě muset být celá řada. Získání práva přechodného případně trvalého pobytu musí být kromě jiného podmíněno právě bezvýhradným dodržováním těchto pravidel. Tak jako my musíme při pobytu v muslimských zemích (i kdekoli jinde v cizině) respektovat tamní zvyky a normy, tak i přistěhovalci do naší země musí respektovat ty naše.

Dodržování takto nastavených kritérií musí být kontrolováno a jejich, včetně možnosti odebrání práva přechodného nebo trvalého pobytu v zemi a zákazu pobytu vůbec. Stávající právní úprava je v tomto směru velmi vágní a bude třeba ji podstatně zpřesnit a rozšířit.

Největším problémem komunit imigrantů na Západě je jejich vykořenění z majoritní společnosti, nedostatečná asimilace, jejich koncentrace v imigrantských „ghetech“, nízká úroveň vzdělání a tím i nízká možnost uplatnění na trhu práce. Ale problém není jen u imigrantů samých. Je třeba konstatovat, že podstatnou vinu na této situaci nesou samy západoevropské vlády, které neudělaly dost pro to, aby antagonismus mezi majoritou a přistěhovalci nevznikl.

Zásadní rolí vlády, pokud dojde k rozhodnutí více otevřít Českou republiku imigraci (ať již z jakýchkoli důvodů), proto musí být převzetí plné zodpovědnosti a příprava veškerých podstatných náležitostí pro úspěšnou integraci a asimilaci budoucích imigrantů do naší společnosti.

Zodpovědnost státu znamená, že stát, pokud imigranty přijme, musí být schopný zajistit jejich integraci tak, aby se stali přínosem, nikoli přítěží majoritní společnosti. Mělo by zde platit pravidlo, že se buď přistěhovalci začlení do společnosti, anebo odejdou. Jiná možnost neexistuje, má-li společnost bez problémů fungovat. Pokud není daná země schopná přistěhovalce integrovat, neměla by je ani přijímat.

Je tedy namístě se ptát naší vlády:

• Kdy bude vytvořen odpovídající právní rámec umožňující přijímání přistěhovalců a který současně zajistí jejich plnou integraci do společnosti?

• Kdy a odkud budou zajištěny patřičné finanční zdroje?

• Kdy a kde budou vybudovány ubytovací kapacity pro větší množství přistěhovalců? (stávající vystačí maximálně pro stovky osob ročně)

• Jak a kým bude zajišťována rekvalifikace těchto osob?

• Kdo jim garantuje pracovní místa?

• Kde a jak se budou vzdělávat děti přistěhovalců, aby nepodlehli frustraci tak jako třeba ve Francii?

Takových otázek lze samozřejmě položit ještě mnoho…….

Neméně důležitá bude pak osvěta přímo mezi členy majoritní společnosti. Absence koloniálního období a západoevropského zázraku 60. a 70. let nás sice uchránily mezikulturního a sociálního antagonismu, ale na druhé straně nám socialismus zabránil v masovějším cestování a poznávání jiných kultur, etnik a zvyků. Musíme se proto nejdříve naučit s jinými etniky žít a přestat se jich bát, bez ohledu na to, jak budou dodržovat naše pravidla.

Nejsem proti rozhodnutí vlády přijmout u nás syrské děti s rodinami. Je však třeba si uvědomit, že se jedná více méně jen o humanitární gesto, neboť v Sýrii dnes trpí ne patnáct, ne stovky, ale stovky tisíc stejných dětí. Měli bychom proto napřít své síly tam a snažit se pomoci jim přímo na místě konfliktu nebo v sousedních zemích, kde hledají útočiště.

Je na místě zmínit se také o naší spoluzodpovědnosti při řešení problematiky islamismu a imigrace vůči celé Evropě. Přestože máme jiné výchozí podmínky, je žádoucí, abychom se aktivně podíleli na ochraně společného schengenského prostoru. Jedná se nejen o to, že jsme se přihlásili ke společným evropským hodnotám a členství ve sjednocené Evropě, ale také o náš životní zájem. Vždyť neexistující hranice umožňují volný pohyb všem, tedy i případným islámským radikálům. Měli bychom proto s ostatními státy, i na celoevropské úrovni, intenzivně spolupracovat nejen například při výměně informací mezi bezpečnostními orgány ale také materiálně podporovat, případně se dokonce přímo spolupodílet na ochraně společných schengenských hranic, v Řecku, Bulharsku nebo Itálii. Na druhé straně je nezbytné, aby státy, které jsou na hranicích schengenského prostoru, beze zbytku plnily své povinnosti a neumožňovali neevidovaný pohyb imigrantů směrem do Evropy.