Dotaz

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

 V roce 1968 nešlo o "barevnou revoluci", máte-li tím termínem na mysli "ukrajinskou" převratovou strategii Spojených států směřující k rozvrácení některých zemí a odstranění vlád, které jim nejdou na ruku. Samozřejmě i tehdy byl ze strany zemí NATO, zejména Spojených států, zájem o posílení vlastních pozic v probíhající studené válce. V sociologickém průzkumu z června 1968 se ale v Československu 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj a jen 5 % pro vývoj kapitalistický, 6 % pak nevědělo jak odpovědět. Takový výsledek naznačuje a potvrzuje tehdy obecně známou a vnímanou realitu. Rozhodující část naší společnosti viděla smysl v Československu probíhajících procesů v nápravě dřívějších chyb a vytvoření příznivějších podmínek pro všestrannější rozvoj socialismu. Atmosféra nadšení, hrdosti na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. To však neznamená, že by měl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968 a do líčení jejich jednotlivých stránek „přibalil“ svou tezi, že lidé tenkrát „dali najevo svůj odpor ke komunismu“. Nebyl jsem tehdy členem komunistické strany. Moje sympatie ale patřily reformním komunistům, kteří prohlašovali, že lidstvo musí spojovat především myšlenka vzájemného respektování, nikoli psychóza strachu. Slyšel jsem i na svobodu výjezdu za hranice, svobodu vědeckého bádání a literárního a kulturního projevu. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy jsem jako student byl členem stávkového výboru. Dnes už máme s odstupem času, i s dostupností některých historických pramenů, ucelenější obraz o tom, co se odehrávalo v Moskvě a ve Washingtonu, v nejvyšších patrech politiky bloků Varšavské smlouvy a NATO. Vycházelo to ze snahy potvrdit blokové rozdělení a za každou cenu udržet existující poměr sil. Tehdejší sovětské vedení se rozhodlo k vojenskému zásahu v Československu s tím, že se cítilo ohroženo už jenom představou, že rozdělení Evropy by se mohlo změnit a vojenské možnosti NATO a Spojených států rozšířit na východ. Vše, co jen naznačovalo nejistotu o příštím postavení Československa v rámci východního bloku, nejen vojensky s ohledem na zkušenost 2. světové války a stále  přítomné riziko střetu bloků, ale i politicky, bylo vnímáno jako mimořádná hrozba. Vpád vojsk se ale uskutečnil prakticky se souhlasem Západu, přesněji amerického prezidenta Johnsona. Spojené státy byly tenkrát vázány svou válkou ve Vietnamu a měly problém, jak z ní vycouvat. Západoevropské vlády zase měly obavy, že eventuální úspěch pokusu o reformu socialismu a posílení dynamiky socialistického systému by mohl zvýšit přitažlivost demokratické levice na západě a oslabit soudržnost NATO. Charakter dalšího vývoje naší země tak zásadně limitovaly vnější podmínky, které určily vývoj a podstatně ovlivnily model naší společnosti. Prostě konkrétní situace v zemích Varšavské smlouvy ani na Západě příznivá a nakloněná reformním snahám a úspěchu Československa nebyla. Spekulovat o jiných variantách historie je sice možné, ale jako historik musím brát na vědomí nesporná fakta. Přidržím se tedy toho, že seriózní historické bádání a hodnocení není věštění ani, byť sebelépe míněná, "prognostická" činnost. Nepustím se tedy do spekulativních úvah, a věřím, že to pochopíte, o tom, co by bylo, kdyby nebylo.