já bych na začátek vašimi ústy, pane předsedo (správně místopředsedo nebo předsedající) chtěl jaksi potěšit kolegu Nachera, protože zdánlivě příjmení Válek je jednoduché, jenom do té doby ovšem, než váš kolega - je plastický chirurg a jmenuje se Válka, a vás čekají každý den před radiologickým pracovištěm ženy, které očekávají, že jim poradíte, jak zlepšit jejich vzhled, a vy můžete nabídnout jenom snímek. Takže není dobré příjmení, to také není vítězství jmenovat se Válek. Nicméně abych se vyjádřil k tomu, proč jsem se přihlásil, to je ten elektronický recept. Myslím si, že je potřeba si uvědomit několik věcí.

Elektronický recept se používá ve zdravotnictví minimálně 15 let, v nemocnicích, ve kterých já pracuji, se používá od deseti do dvanácti let. V podstatě je to to, že v nějakém softwaru vyplňuji recept, ten recept pak vytisknu na nějaký papír, eventuálně ho někam odešlu. V naší nemocnici nebo v jedné z nemocnic, kde jsem pracoval, se ty recepty dokonce ukládaly, které se elektronicky vyplňovaly v programu, který v té nemocnici je, z toho důvodu, že jsme vždycky cyklicky vyhodnocovali, kdo co předepisuje atd. De facto v rámci nemocnice jsme dělali to, co plánoval v době vzniku elektronického receptu, což je někdy v letech 2009, 2009, bavíme se o něčem, co spustil SÚKL před deseti lety, co plánoval před deseti lety SÚKL. A po deseti letech se mu to nepovedlo.

Ten elektronický recept, jak ho dneska známe, jak o něm dneska mluvíme, je de facto to, že každé zdravotnické zařízení, každý lékař, musí buď do svého informačního systému nebo na svůj počítač buď implementovat nebo koupit, nechat si vyrobit software, který bude součástí stávajícího nemocničního informačního systému. Každá nemocnice má jiný informační systém, a ten software bude s tím informačním systémem komunikovat. Některé komunikují lépe, některé hůře, některé firmy jsou lépe, některé hůře připravené, anebo, že bude využívat program, který nabízí centrálně SÚKL. Tak to je první věc, kterou je potřeba si uvědomit.

Druhá věc. Poté, co ten recept v tomto programu napíše, tak ten recept stejně musí vytisknout. V 99 % musí recept vytisknout, jsou tady kolegové, je tady můj kamarád, spolužák, kolega, soukromý gynekolog. Ano, chápu, když žena chce cyklicky předepisovat antikoncepci, že může vyplnit recept elektronicky, poslat jí emailem recept domů, ušetří té ženě návštěvu gynekologa, sobě ušetří psaní receptů. V tomto případě to funguje, ale v těch ostatních případech stejně nakonec ten recept vytiskne a řada těch programů chce, aby se ten recept místo na malý formulář, který znáte a všichni používáte, tiskl na A4 formát. To je problém. To prostě je reálný problém.

Zdravotnická zařízení a lékaři se samozřejmě snaží elektronický recept využívat. Tady nezaznělo, že za vyplnění jedné položky v elektronickém receptu jsou zdravotnická zařízení bonifikována, tuším, 1,70 Kč za jednu položku na tom receptu. To znamená, pokud já použiji normální recept nebo použiji standardní software, který mám v informačním systému, napíšu tam léky, nedostanu od pojišťovny nic navíc. Pokud použiji tento nový software a napíšu to, čemu se tady říká elektronický recept, ale je to nový software, který umožňuje centrální archivaci a spravování centrálních léků v databázi SÚKLu v úložišti, které stálo nějakých 300 milionů, pokud si správně pamatuji v tom roce 2009, tak pak za každou položku na tom receptu dostane to zdravotnické zařízení 1,70 Kč. Nedostane ale nic lékárna, které to dělá samozřejmě obrovské problémy. My se tady bavíme pořád o lékařích, ale nebavíme se vůbec o těch lékárnách. A teď si uvědomte, většina z vás, já předpokládám, že dokonce každý z vás, byl v lékárně s receptem, byl v lékárně v supermarketu, byl v lékárně někde, kde bydlíte, nejenom v nemocniční lékárně, a to si musíme uvědomit, že je rozdíl. Donesli jste si jeden dva tři recepty, dali jste to tomu, kdo vám to vydával, ten recept, ten si ty recepty vzal a šel a obcházel s košíčkem a s recepty regály a vybíral jednotlivé léky, dával jim je do košíčku a donesl vám ten košíček. S elektronickým receptem všechno funguje tak, že lékárník se musí zalogovat do toho počítačového systému, tam se mi objeví jedna jediná položka z jednoho z těch receptů, tuto položku vyzvedne, pak si načte druhou položku, pak si načte třetí atd., což výrazně zpomalí vydávání těch léků a zpomaluje vydávání těch léků.

Druhý problém, který reálně opravdu existuje, je ten, že pokud ten lékař neumí s tím systémem dobře pracovat, tak se mu prakticky na 100 % stane, že zaklikne velmi nenápadné políčko, že nesmí lékárník vyměnit lék, takže vy, když tam přijdete a ten lék, který vám předepsal lékař, ten lékárník nemá, ale má stejný, úplně stejně účinný, ale jiný lék, normálně by vám ho vyměnil, takhle vám ho nevymění. Nemůže vám nabídnout jiný lék a nic s tím nenadělá, protože nemůže aktivně do toho systému nijak vstupovat, měnit ho, ovlivňovat ho. To je taky prostě realita, tak to je. Pořád nekritizuji, pořád jenom říkám, jak ta situace vypadá.

Je samozřejmě velký problém, že část léků prostě vůbec nejde pomocí elektronického receptu napsat. Jsou to typicky léky, které jsou rozepsány jako magistraliter, např. masťové základy, mastičky. Mast na hemeroidy pomocí elektronického receptu prostě nenapíšete, protože musíte napsat rozpis, ze kterého se tam mast skládá, aby vám ho namíchali. Ale nenapíšete také opiáty, nenapíšete některé další léky, které prostě nejde napsat.

Pak je skupina lékařů, jsou to všichni moji lékaři na radiologické klinice, jsou to všichni lékaři, kteří jsou u nás na pracovištích, tzn. mikrobiologové, biochemici, patologové, lékaři z oddělení nukleární medicíny, kteří nemají ambulanci, nemají oddělení, nemají pacienty, pojišťovna jim v životě nedovolí, aby ambulanci měli, nikdy to nešlo, nemohou vykazovat ambulantní kódy a tím pádem sami sobě nemohou napsat recept. To znamená, já jsem dneska v situaci, že si mohu sám sobě napsat recept pouze na formulář, ale nemohu, a já jsem registrovaný, mám elektronický recept, jsem v systému, na svém počítači mám nainstalovaný ten program, přesto v něm nenapíšu recept pro svoje vlastní použití. A dodneška nevím, jak to tedy ten systém má vymyšlené, abych to někdy mohl udělat, anebo jestli ten systém to má vymyšlené tak, že nikdy nebudu pomocí elektronického receptu předepisovat lék pro použití mé, mé manželky, mých dětí, event. mých rodičů, tak jak to zákon umožňuje.

Další věc, o které bych rád mluvila kterou bych rád zmínil, je směrnice GDPR, směrnice o ochraně dat, která od března začne platit. A já bych velmi rád slyšel, jestli bude nějaký dopad této směrnice na elektronický recept, protože ochrana dat a ochrana některých softwarů je brutálně vyšší, zvlášť ve zdravotnictví podle této směrnice, a v době, kdy vznikala celá ta legislativa stran elektronického receptu, tak nikdo ani neuvažoval o tom, že by takováto směrnice mohla existovat, tzn. bylo by velmi dobré, abychom věděli a měli jistotu, že v březnu nebudeme znovu diskutovat, že se všechno bude muset změnit, protože platí GDPR.

Konečně je škoda, že ani jedna jediná z těch věcí, která v roce 2009 byla v pilotním projektu zkoušena, konec konců Masarykův onkologický ústav byl jedno z těch pracovišť, kde byl ten pilotní projekt realizován a která měla být výhodou pro pacienty, výhodou pro lékaře, za deset let není realizována. Za deset let ani jedna z těch věcí není k dispozici, tzn., abych se připojil k těm požadavkům a prosbám, které tady zazněly.

Jednak bych velmi rád dostal k dispozici vyhodnocení toho pilotního projektu, který před devíti lety SÚKL organizoval, jak dopadl, jaká rizika se tam objevila a zda ta rizika ten SÚKL zapracoval, a potom bych rád věděl, jestli opravdu můžeme věřit tomu, že ty sliby, které tehdy zazněly, tzn., že bude přístup do databáze léků, že se dozvím, co který pacient bere, že ta databáze bude umět vydávat a bude propojena, opravdu budou do konce roku realizovány. To nezáleží na lékařích, to nezáleží na lékárnách, ale záleží to na SÚKLu, potažmo na Ministerstvu zdravotnictví.

Jsem velmi rád, že současný pan ministr navrhl alespoň odložit sankce, a nemohu úplně souhlasit s tím, že ten problém je pouze, jaksi, technické řešení na straně komunikace mezi lékařem a SÚKLem, těch problémů je celá řada, proč může mít lékař problém napsat elektronický recept, a z mého laického pohledu ty důvody se mohou zdát zaviněné tím lékařem, přesto nejsou tím lékařem úplně zaviněny, ale těžko bude ten lékař vysvětlovat, že jím nejsou zaviněné. Stejně tak tedy nejsou to ty důvody, které tady byly zmíněny panem ministrem, nejsou to ty důvody komunikace lékaře SÚKLu a, řekněme, registrace, ale jsou to důvody, které jsou dány programem, softwarem, tím, že některé věci nemohou být předepsány tím, že ten program nefunguje dobře. A samozřejmě mohou být ty problémy na straně lékárny, protože co je pacientovi platný elektronický recept, pokud lékárna odmítne ty elektronické recepty přijímat.

Pokud lékaři budou vydávat elektronické recepty, my dosáhneme toho, že sto procent lékařů bude během čtvrt roku, půl roku používat elektronický recept v těch situacích, kdy je to možné, ale lékárny využijí toho, že rok nebudou žádné sankce a odmítají ty elektronické recepty realizovat a přijímat, tak pak to nemůže fungovat. To znamená, můj další dotaz tedy je, jak je vymyšlené, aby i lékárny byly proaktivní a aby i lékárny měly zájem. U těch zdravotnických zařízení to chápu, to je 1,70 koruny za položku. Což je v rozpočtu některých těch zařízení obrovská suma. Chápu to, že je tam velká podpora SÚKLu, že je tam snaha ministerstva, aby lékaři s tím začali pracovat, komunikace s komorou. Ale jak je to na té druhé straně? Co ten pacient s tím elektronickým receptem, když tam přijde, a ta lékárna řekne: Sorry, error, my elektronický recept zatím nejsme schopni zpracovat. Tak tady by taky měl být nějaký jasný přístup.

A na závěr bych si dovolil jenom zmínit ohledně transfuzních příspěvků, a já jsem velmi rád, že se kolega Svoboda stejně jako kolega Vyzula, se kterým jsme se tou problematikou zabývali pak i kuloárně, připojil k mému pozměňovacímu návrhu stran transfuzních přípravků, který jsem předložil a posléze stáhl, protože příslušná odborná společnost není jednotná v tom, jaký typ a na kterých pracovištích by měl být transfuzní přípravek vlastně hodnocen. Je potřeba si uvědomit, že - vy z vás, co jste lékaři, tak to víte možná daleko líp než já, vy, co nejste, tak těm si to dovolím říct - dneska se krev neodebírá způsobem, že by se odebrala a dávala krev, ale ta krev se rozděluje na řadu přípravků, které se používají různým způsobem. A ten text, o kterém kolega Svoboda mluvil, má v podstatě dvě drobné odborné skulinky, dva drobné odborné problémy. Ten první je ten, že tyto přípravky se nepodávají jenom do žíly, ale u části pacientů se mohou ít také do rány. Je to na jednom nebo dvou, třech pracovištích, která jsou velmi specializovaná, a část lékařů, kteří se touto problematikou zabývají, a příslušná odborná společnost, si není jistá, jestli příslušná legislativa tomuto nebude bránit. My jsme s panem náměstkem Policarem a s panem ministrem toto diskutovali a mám slíbeno, že toto bude zapracováno do novely a velmi pečlivě prodiskutováno s odbornou společností.

Druhý problém je opravdu ten, který tady byl zmíněn. Faktem je, že v jedné z nemocnic opravdu dvě malé děti měly závažnou komplikaci po podání transfuzního přípravku. Jiná věc je, že ty děti byly těžce nemocné a ve velmi špatném stavu, byli to onkologičtí pacienti. Nicméně je naprostou pravdou, že mezi tím, kdy se odebere pacientovi krev, a mezi tím, kdy se některé ty části té krve, některé výrobky z té krve použijí, uplyne ve většině případů dostatečně dlouhá doba, aby se dalo zjistit, že ta odebraná krev je zdravá a že ten dárce není nemocný a nemá hepatitidu. Nicméně část, malá část těch produktů vydrží jenom několik dnů, resp. řekněme dva týdny, což není dostatečně dlouhá doba, aby běžné testy odhalily, že ten pacient opravdu je zdravý. To znamená, v těchto případech se musí spoléhat lékaři, kteří tu krev odebírají, pouze na to, že se zeptají toho pacienta, že je to dobrovolný dárce, že má Jánského zlatou plaketu.

Problém je, že část těch dárců v těchto případech, jedná se o trombocyty, část těch dárců jsou placení dárci, kteří z různých důvodů nepodávají úplně pravdivou informaci. Jsou to opravdu placení pacienti, placení lidé, kteří za peníze dávají poměrně pravidelně tyto trombocyty. A současné testy jsou vyhodnocovány příliš dlouhou dobu než aby se včas dalo zjistit, že jsou zdraví. To riziko je opravdu malé, nicméně by bylo nesmírně užitečné, kdyby dvě, tři, čtyři transfuzní stanice ve velkých nemocnicích, které by bohatě pokryly spotřebu, co se tohoto přípravku týče, pro celou republiku, byly nuceny tento test dělat.

Není to tak, že v současné době tyto nemocnice test nedělají. Můžu říct, že moje nemocnice, Fakultní nemocnice Brno, tento dělá ve 100 %. A mně osobně nepřijde úplně korektní, pokud se bavíme o tom, že chceme našim pacientům nabízet stejnou kvalitu péče, že v jedné nemocnici ti pacienti mají nejkvalitnější test, který je v současné době možný, ve 100 %, a v další nemocnici, také přímo řízené státem, tento test nedělají ani u jednoho procenta pacientů. Toto si myslím, že není korektní, ale jsem rád, že jak pan náměstek Policar, tak pan ministr, potvrdili a přislíbili, že se tím intenzivně budou zabývat. A mám informace od příslušného odborného sdružení, že už se tak děje a schůzky proběhly, za což bych chtěl velmi poděkovat.

Děkuji za pozornost.