Tato iniciativa byla korunována horlivostí jednoho bankovního domu, kam přišel v dobré víře žádat o zřízení účtu poslanec, který se v dotazníku poctivě přiznal ke své profesi a banka mu vzkázala, že jako politicky exponovaná osoba nemá nárok na účet.

Banky však tvrdí, že pouze reagují na žádost České národní banky, která chce důsledně naplňovat východiska zákona proti praní špinavých peněz a bojovat proti podpoře mezinárodního terorismu. Podle Vlka je děsivé, že někoho vůbec napadne takové věci vyžadovat, navíc když zákonný podklad, na který banky odkazují, je dost pochybný a vyžaduje podobný majetkový striptýz jen v několika zcela konkrétně určených případech.

Dalším krokem buzerace prý obvykle bývá, že se těchto majetkových přiznání chytne nějaký úředník, který pro zvýšení vlastní důležitosti vymyslí a prosadí úřední kontrolu správnosti těchto přiznání a rovnou na to nechá zřídit zvláštní úřad. Nešťastní občané pak budou popotahováni za nepřesné vyplnění kolonek a následně se na ně začne vztahovat deliktní právo - nejprve bude jejich jednání posuzováno jako přestupek, posléze, po široké medializaci několika exemplárních případů, se přesune do kategorie trestných činů. Vše s nesmrtelným odůvodněním, že slušný člověk se přece nemá čeho bát.

„Komu je co do toho, jak jsem si vydělal peníze na koupi rohlíku,“ rozčiluje se advokát. „Devětadevadesát procent občanů nejsou zločinci a stát ani soukromé instituce nemají právo jakkoliv je špehovat a lustrovat při jejich běžném životě,“ píše. Lidé by se podle něj neměli dobrovolně podřizovat buzeracím a omezením své svobody.