Jak byste zhodnotil rok 2011 v Evropské unii z hlediska postavení České republiky v ní a českých národních zájmů?

Když bych začal trochu osobně, tak myslím, že ten rok byl úspěšný. Podařilo se zviditelnit a posílit naši eurorealistickou frakci Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu. Dnes je to již zavedená značka a devět měsíců od března do prosince jsem se na tom podílel jako její předseda. Potom došlo k naprosto klidnému předání funkce do rukou britského kolegy Martina Callanana, se kterým jsme se na tom předem domluvili. Podařilo se mi pak po dvou a půl letech vrátit do grémia jako šéf europoslanců ODS.

Značné části veřejnosti se podařilo ukázat na praktických příkladech, že politika ODS určité zdrženlivosti vůči evropské integraci byla úplně na místě a události zejména posledních měsíců to prokázaly. Nikdo z nás samozřejmě nepociťuje škodolibou radost při sledování krize v eurozóně, ale na druhou stranu to dává za pravdu řadě výhrad, které jsme dlouhodobě měli vůči evropské integraci, za které jsme byli pranýřováni. Teď, když si poslechnete komentáře a hodnocení politických a ekonomických analytiků v českém tisku, tak najednou to vypadá, že po těch letech je tady najednou eurorealista už skoro každý s čestnou výjimkou několika hochů z Respektu a možná ještě Macháčka v Hospodářských novinách. Najednou jsou eurorealisti všichni a najednou se z toho stává jakýsi hlavní proud. To nás samozřejmě těší, jakkoli ta samotná krize nás samozřejmě netěší.

Jaké vidíte perspektivy EU v příštím roce? Už se otevřeně mluví, že se eurozóna rozpadne zpátky na jednotlivé měny nebo na severní a jižní křídlo. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, německá kancléřka Angela Merkelová, předseda Evropské komise José Barroso říkají, že když se rozpadne eurozóna, rozpadne se Evropská unie. Jak se díváte na tyto scénáře?

Buď odchod některých členů z eurozóny, tedy dvou, tří, možná čtyř zemí, nebo rozdělení eurozóny na ty dvě měnové zóny. Oba dva scénáře, byť by to nebylo technicky jednoduché, jsou realizovatelné a jsou jednodušší a schůdnější, než to, co se děje teď, tedy snaha udržet eurozónu v neměnné podobě za každou cenu. To je politika Merkelové, Sarkozyho, Evropské komise a hlavního proudu v Evropském parlamentu. Je to upřednostňování ideologie před ekonomikou a realitou. Z hlediska zdravého rozumu a ekonomických zákonitostí by jedna z těch dvou možností byla určitě logická.

Bohužel to naráží na nevůli těch evropských elit, které si to nedokáží představit a považovaly by to za osobní překážku. Jsme pak zaplavováni hysterickými prognózami a strašením veřejnosti, že odchod některých členů z eurozóny, nebo rozdělení eurozóny by znamenal rozpad Evropské unie. To je samozřejmě nesmysl. To je jejich defenzivní taktika, jak vystrašit veřejnost co nejvíc, aby se těchto scénářů bála. Snaha udržet eurozónu v dnešní podobě povede k těsnější fiskální unifikaci zemí eurozóny a mnohým se to dříve nebo později začne zajídat, respektive se to začne zajídat voličům v těchto zemích a dojde tam k radikalizaci nálad. Kromě fiskální unifikace to bude znamenat pokračování fiskálních transferů z bohatého severu na ten méně produktivní jih. Jsem velmi zvědav, jak ještě dlouho bude německé či nizozemské daňové poplatníky bavit platit řecké a jiné dluhy. Merkelová, Sarkozy, Barroso a spol. si takovou politikou sice koupí krátkodobě nějaký čas, dlouhodobě je to politicky velmi riskantní. Povede to k radikalizaci nálad v zemích eurozóny včetně Německa a v delším časovém horizontu se tam začnou prosazovat radikální politické proudy. Při debatě v Evropském parlamentu jsem Barrosovi řekl: „jestli budete pokračovat tímto způsobem, tak už tu nebudete mít jako svou opozici takové slušné a decentní euroskeptiky, jako jsem třeba já, ale dostanete opravdové radikály, kteří vám to celé rozbourají.“

Hovořil jste o snahách eurokratů o fiskální unifikaci. Poslední summit vlastně přinesl dohodu o tom, že má vzniknout fiskální unie. Kdyby se k něčemu takovému připojila Česká republika, neznamenalo by to rezignaci na národní zájmy a vzdání se poslední výrazné suverénní pravomoci, kterou je kontrola rozpočtu svého státu?

Já myslím, že k té budoucí smlouvě o fiskální unifikaci se skutečně připojit nemůžeme. Pokud o ní máme vůbec nějak uvažovat či jednat, tak tam musí být klauzule, že by se států mimo eurozónu začala smlouva týkat až v momentu jejich přijetí eura. Postrádalo by jakoukoli logiku, kdybychom přijali pravidla, která platí pro eurozónu, když nejsme jejími členy. O tom, zda vstoupíme, či nevstoupíme do eurozóny, je nutno rozhodnout v referendu, což jsme podpořili na kongresu ODS na podzim.

Ukazuje se, že eurozóna v roce 2003 či 2004, kdy jsme vstupovali do EU, je úplně něco jiného než nyní. Dnes je to doprovázeno takovou řadou nových významných závazků, že jediná správná možnost je nechat o tom české občany rozhodnout v referendu. Můj názor je, že tedy takovou smlouvu nemůžeme ratifikovat do doby, než se rozhodneme, zda vstoupíme či nevstoupíme do eurozóny. To lze udělat různým způsobem. Například formou klauzule, že smlouva bude platit pro nečleny eurozóny až v okamžiku vstupu do eurozóny. Nebo se může smlouva takzvaně uložit k ledu, tedy že se nebude projednávat v parlamentu.

Vy jste nedávno uvedl, že servilita ministra Schwarzenberga vůči tvrdému jádru EU, Německu a Francii, zpochybňuje jeho schopnost bránit české národní zájmy. Nemůže právě v těchto otázkách vzniknout nějaký významný konflikt v české vládě, když tu je ministr, který podporuje unifikaci, zatímco premiér a ODS chtějí referendum o euru, nechtějí fiskální unifikaci či nechtějí poslat 90 miliard na krachující státy eurozóny? Víme, že na Slovensku kvůli sporům o politiku k EU padla vláda.

To já samozřejmě nemůžu vyloučit. Jasně se ukazuje, že ministr Schwarzenberg ve vládě pro svou politiku většinu nemá, a přesto de facto ještě před tím, než se tím mohla vláda zabývat, vystoupil s razantními prohlášeními ve věci té půjčky a tím de facto podrýval autoritu premiéra, který postupoval na summitu EU úplně jiným způsobem. Mě to mrzí. Je tu určité riziko, že TOP 09 bude tuto situaci nadále vyhrocovat. I díky tomu, že jsou členy eurofilní Evropské lidové strany, kterou koučují partaje paní Merkelová a pana Sarkozyho, tak to mají nařízeno seshora. TOP 09 se také orientuje na nějakých osm, deset procent eurofilních pravicových voličů a takové číslo jim stačí, čili nemají ani žádnou vnitřní potřebu tuto politiku měnit. Třetí věc, která do toho zapadá, je ambice pana Schwarzenberga kandidovat na prezidenta.

Tyto všechny věci dohromady mohou vést k tomu, že se TOP 09 pokusí situaci v evropských tématech během roku 2012 ve vládě vyhrotit. Já bych to považoval za vrcholně nezodpovědné. Bylo by to ke škodě České republiky, protože ať už si můžeme o jednotlivých stranách a o jejich vztazích myslet, co chceme, tak je dobře, že tady existuje nelevicová reformní vláda. Nějakým způsobem ji destabilizovat by bylo velmi nezodpovědné, ale vyloučit to nemohu. Když si vzpomenu, jak si pan Schwarzenberg notoval s panem Bohuslavem Sobotkou v jednom tom televizním pořadu po eurosummitu, tak mám pocit, že se tady zakládá na nějaké budoucí spojenectví. Proevropská média už to začala také hrát. Už zase rozdělují politickou scénu na proevropskou a protievropskou a do proevropské zařadili TOP 09 a sociální demokracii. Nějaké předpolí se tady vytváří. Můžu jenom doufat, že TOP 09 se bude chovat zodpovědně vůči tomuto státu, a ne jenom s ohledem na vlastní politické zájmy nebo na podle mě nesmyslnou ambici pana Schwarzenberga na funkci prezidenta.

V současnosti vidíme, že země západu, takzvané transatlatnického společenství, se nacházejí v ekonomické krizi. Hovoří se o nových odbytištích pro český export mimo EU do států, které rostou. Nemyslíte si, že i s posunem hospodářských center se celkově přepisuje geopolitická mapa a že by to měla i česká diplomacie reflektovat a budovat vztahy s mimoevropskými státy i v mimoobchodních věcech? I v tom směru, že americká administrativa se začíná odklánět od Evropy a více se orientuje na vztahy přes Tichý oceán.

Pokud jde o export, tak je to zcela jasné a hovoří o tom dnes už každý, včetně samotných exportérů i ekonomických expertů. Je správné, že exministr Kocourek i současný ministr průmyslu Kuba říkají, že Česká republika musí diverzifikovat své portfolio zahraničního obchodu. Vyvážíme 85 procent veškerého exportu na evropské trhy a tak to dál nejde. Německo vyváží na evropské trhy třeba jenom 66 procent, takže my se musíme dostat někam na německou úroveň. Určitě to nebude záležitost jednoho roku. Musí tady být dlouhodobá strategie. A to je věc, bez které nemůžeme ekonomicky přežít. Nemůžeme si dovolit jednostrannou závislost na eurozóně a zejména na Německu.

Určitě to bude mít i své geopolitické důsledky. Pokud se bude dále utužovat tvrdé jádro EU fiskální unifikací, tak my musíme definitivně říct, zda se na to chceme podílet. Já razím názor, že bychom se na tom podílet neměli, protože pokud se připojíme k tvrdému jádru, ta se staneme něčím jako další spolkovou zemí se vším, co to obnáší a když to řeknu trochu emociálně, kvůli tomu jsme tady v listopadu klíčemi nezvonili, abychom se dostali do takové stádia závislosti. TOP 09 a ČSSD bez jakýchkoli skrupulí prohlašují, že se musíme co nejúžeji zapojit do tvrdého jádra. ODS říká pravý opak. A budou to voliči, kteří o tom nakonec rozhodnou.