Pane doktore, vystupujete poměrně ostře proti církevním restitucím – nebo přesněji řečeno – proti tomu, jaký budou mít dopad na církev. Přitom chybělo málo a i vy sám jste prý oblékal kněžský šat?

Pravda, v mládí jsem opravdu uvažoval, že budu knězem – asi tak do 23 let. Když se na tuto svou touhu podívám s dnešním odstupem, uvědomuju si, jak to bylo naivní: „Být knězem rovná se zpovědi a kázání." Naprosto bláhová představa. Dnes si vůbec nemyslím, že bych měl osobnostní předpoklady být dobrým farářem. Takže děkuji Bohu, že mě, byť dost násilím, poslal na jinou dráhu.

Co vás vůbec k té touze vedlo? Byl někdo z rodiny duchovním?

Ne, ale jsme varhanická rodina. Táta varhaník, já varhaník, ministrant. Aktivní katolíci, stejně jako generace před námi. Babička byla aktivní katolička, tu chtěli dokonce komunisti zavřít. Na naše známé byly vypsány tresty smrti v jejich nepřítomnosti poté, co emigrovali. Tetu vyslýchali co 14 dnů estébáci, takže se dá mluvit o tom, že naše rodina si zažila kvůli víře teror. Pro komunisty jsme byli jen třídní nepřátelé. Do svých 22 let, do revoluce jsem žil s vědomím, že není třeba si dělat těžkou hlavu - stejně skončím v kriminálu jako mnoho jiných věřících. Jako mladý jsem to celé vnímal jako partyzánskou válku s nepřítelem, který nás chce zničit. Možná proto ve mně vyklíčila touha být knězem.