Cílem sociálních systémů má být pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí, kteří by se v důsledku stáří, nemoci, invalidity, nezaměstnanosti nebo i chudoby ocitli v nedůstojných podmínkách. Ale senátor Tomio Okamura ve svém blogu na iDNES.cz připomněl myšlenku amerického sociologa Charlese Murrayho, podle níž sociální programy poškozují chudé, cíleně z nich vychovávají lenochy a učí je parazitovat na systému.

„Samozřejmě takhle to je formulováno vyhroceně, ale určitě na tom něco je. V každém případě příliš mělké sociální zákonodárství vytváří takzvané pasti chudoby. Jde o to, že zejména lidem, kteří mají nižší kvalifikaci a nižší pracovní motivaci, se víc vyplatí být na dávkách, než aby si sháněli zaměstnání,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz sociolog Jan Hartl s tím, že o velký společenský problém nejde jen v případě, že se jedná o krátkodobý výpadek pracovní činnosti.

U nás chybí neformální sociální tlak na ty, co jsou na dávkách

„Velkým problémem, a to zcela zásadního rázu, se to stává tehdy, když se jedná o to, co by v Americe nazývali subkulturou chudoby. Tedy že mohou vyrůstat celé generace dětí, které nikdy neviděly rodiče pracovat. Kultura práce se předává v rodině a děti, které nikdy neviděly rodiče pracovat, se budou daleko hůře adaptovat na jakoukoli pracovní činnost. Tam se to ukazuje až přímo ve fatální podobě,“ upozorňuje Jan Hartl.

Sociolog připomíná, že sociální politika má tlumit sociální rozdíly a pomáhat sociálně slabým, ale zároveň by se neměla přehánět, aby neměla demotivační charakter. „V Americe, když je někdo na dávkách, tak to skrývá a stydí se za to, protože ho to v očích těch druhých deklasuje. Vzniká tím neformální sociální tlak. A zároveň je důležitá snaha konkrétního člověka vymanit se z toho postavení a moci se hlásit ke středním třídám. V tomhle tam jsou znát pokroky, kdežto u nás ne,“ srovnává Jan Hartl a dodává, že nezáleží jen na výši dávek, ale i na jejich struktuře.

Nejde jen o výši dávek, ale fungování celého systému

„Podívejte se na účty za elektřinu, platby za ní jsou u nás zjevně asociální. Nejvíce tam naskákají paušály, takže když si nějaká babička vůbec nesvítí, aby neutratila, tak má kilowatthodinu za 5,50. Zatímco ten, kdo svítí pořád a ohřívá si bazény, tak má elektřinu za dvě kačky. V Americe to je přesně opačně, tam mají systém čtyř pásem. Čím víc elektřiny spotřebováváte, tak se dostáváte do dražších pásem. To my koukáme jen na dávky, ale už ne na to, jak je komponováno fungování celého systému,“ vyzývá sociolog Jan Hartl k zamyšlení.

Druhým hodně diskutovaným názorem amerického sociologa Charlese Murrayho je, že pozitivní diskriminace menšin vede k úpadku kvality školství. Tím, že se snažíme udržet ty, co by byli před lety vyloučeni nebo přeřazeni na zvláštní školu, ničíme celý systém. Za cenu toho, že ve škole udržíme jednoho „nepřizpůsobivého“ studenta, ničíme budoucnost všem ostatním a snižováním hranic kvality, ale také disciplíny, vyrábíme další nepřizpůsobivé.

Pozitivní diskriminaci je třeba v pravý okamžik utnout

„Zase je to formulováno hodně vyhroceně. Já jsem příznivcem pozitivní diskriminace, ale jen do určitého okamžiku, v nějakou chvíli se s tím musí přestat. Když se bude pozitivní diskriminace používat tupě nebo plošně, tak to samozřejmě ke snížení kvality školství povede. Já ji vidím jako určitý přechodový způsob, který je třeba někde opustit a nelze ho nechat zkostnatět a ustrnout,“ přibližuje pro ParlamentníListy.cz svůj pohled na pozitivní diskriminaci sociolog Jan Hartl.