U výstupu na pražský Vítkov, jenž většina veteránů zdolala po svých, se člověk pěkně zpotí. Pod obří jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova už od rána postávala čestná stráž, ale i pár vojínů v polních uniformách nejspíš prvorepublikové československé armády. „Pro čest a vlast vítězně vpřed,“ vlálo na zástavě. V řadách nashromážděných příchozích se začalo šuškat, že slavnostní vojenské rozloučení se také mohlo odehrát venku, aby mohl být přítomen každý, a ne jen uvnitř Národního památníku, kam směla hrstka vyvolených.

Řada pravičáků

„Ne, ne, tam vás už nepustíme,“ zahradili úředníci Ministerstva obrany schodiště, aby ve slavnostní síni Národního památníku nikdo nerušil pozdními příchody. Jak je v Česku často zvykem, brali to dost selektivně. Ještě pár lidí, asi s lepším referencemi, se dovnitř dostalo. Rozloučení s generálem Tomášem Sedláčkem se zúčastnilo hned několik politických lídrů. Prezident Václav Klaus, ministři obrany, financí a zahraničních věcí, tedy Alexandr Vondra, Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg. Nicméně levostranných politiků moc vidět nebylo. Jako by se i účast na pohřbech bojovníků za vlast brala dle koaličně - opozičního klíče.

Generál Sedláček zemřel v pondělí ve věku čtyřiadevadesáti let. „Smrt armádního generála Tomáše Sedláčka mě velmi bolestně zasáhla. O jeho nemoci jsem věděl, ještě tento víkend jsem ho navštívil v nemocnici. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal už mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí. Vydržet! To bylo jeho heslo. Narodil se ve stejný rok, kdy vznikl samostatný československý stát, za který bojoval s nepřítelem na východní i západní frontě. Po únorovém převratu poté sváděl boj o mnoho těžší – s komunistickou tyranií. S generálem Sedláčkem odešla výrazná osobnost našich moderních dějin. Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme,“ uvedl již dříve ke smutné události ministr obrany Alexandr Vondra.

Osobní vzpomínky

I reportéři ParlamentníchListů.cz mají na generála Sedláčka v podstatě docela čerstvé vzpomínky. Povídali si s ním před několika měsíci v jeho dejvickém bytě nedaleko generálního štábu o životě, vzpomínkách, politice. „Na čtyřiceti letech vlády komunistů nevidím nic kladného. Věšet jsem je nikdy nechtěl. Nikdy bych se nesnížil používat metody jako oni.  Ale opovrhuji jimi. Těmi, co podepisovali rozsudky smrti,“ říkal pevně. V roce 1968 nevěřil v komunismus s lidskou tváří, kdežto rok 1989 přivítal jako příchod toužebně očekávané svobody. K vyrovnání s komunistickou minulostí u nás ale podle něj ještě nedošlo.